Jaké dopady bude mít Toskána
Politologové spekulují o tom, jaké dopady bude mít "Toskánsko", tedy zveřejnění fotek z Toskánska. Na fotkách si užívají představitelé obou hlavních politických stran spolu s lobisty a průmyslníky.
Politologové se shodují v tom, že na výsledek voleb to nebude mít žádný vliv.
Politologové mají pravděpodobně recht.
O výsledku voleb dnes nerozhodují občané, o výsledku voleb rozhodují fankluby. Tedy lidé, kteří budou ty své podporovat za všech okolností. Tyto lidi nemůže žádné Toskánsko rozházet. Tím spíš ne, že se vlastně nic nestalo. Že majitelé státu spolu pečou, že jejich spory jsou jen divadlo pro oklamání veřejnosti, to ví každý, kdo se o politiku zajímá. A navíc, vidina velké koalice ODS a sociálních demokratů je značně reálná. Hlavní její variantou je koalice socialistů a komunistů. Milovníci katastrofických příběhů by si ji mohli přát: tahle dvojka by veřejné finance přivedla k bankrotu a kdo by vládl po tom, to je ve hvězdách. Určitě by to nebyla ODS.
Tohle naši politici vědí také, i když své inteligenční schopnosti dovedně skrývají. Nicméně jsou v situaci, která k velké koalici ODS - ČSSD takřka nevyhnutelně směřuje. Prospěla by jim krátkodobě, zato vydatně, a to je hlavní motivace.
No a na tom opravdu nic žádné Toskánsko nezmění.
TOP 90 je seriózní pokus ukázat alternativu. Dá se ale čekat, že bude ukrajovat z koláče ODS, rozhodně spíš, než z koláče ČSSD, natož komunistů. Samozřejmě by zajímavým přispěvatelem byl nerozhodnutý volič, což je u nás fakticky volič většinový. Podaří se to TOP 90? Zviklá většinového voliče?
Když on kníže usíná a když on Kalousek má máslo na hlavě... Na tom může projekt ztroskotat a hup, vidina velké koalice, eventuálně oranžovo-rudé Národní fronty je hned zřetelnější.

JAK ŽIVOT JDE: Ještě k té Koreji - příhoda s godzillím vejcem.
Uvědomil jsem si, že jsem nepověděl jednu hezkou příhodu z návštěvy v Koreji.
Zastavili jsme se v obci Danyang-gun v provincii Severní Chungcheong (když už to potzřebujete vědět přesně). No a jak tam stojíme na chodníku, všiml jsem si, že naproti je krámek, kde se prodávají kameny. Takže jsme se tam šli s Jlubou a naším kamarádem Jaroslavem podívat.
Byl to maličký krámek, uvnitř dva chlapíci, jeden starším, druhý mladší. Příchod tří bílých ďáblů pokládali za příznivé zjevení, byli na nás velmi milí, konví polili kameny vystavené na chodníku, uvařili nám kafe a dávali najevo, že si můžeme odnést kamenů kolik budeme chtít, zadarmo. Peníze odmítli. Na fotce je ten starší kamenář s pytlíkem kafe.

Vzali jsm si tedy tři. Jarda prohlásil, že jsou to vejce Godzilly a že se co chvíli nová godzillátka vylíhnou. Leč nevylíhla se ani ve zbývajících dnech naěeho pobytu v Koreji, načež nastal den balení a odletu. Jedno godzillí vejce jsme nechali Jardovi, druhé, to menší, dali do kufru a větší vejce i Ljuba dala do batůžku, kvůli nadváze.
Na letšti jsme odbavili kufry (s jedním godzillím vejcem) a pak jsme šli na pasovku a do bezpečnostního rámu. Já nesl notebook a tašku s foťáky, Ljuba batůžek taky s foťákem a navíc s větším godzillím vejcem.
Čím se dostávám k jádru příběhu. Sekuriťáci spatřili godzillí vejce na monitoru a hned, aby ho Ljuba vytáhla a že to nesmí do kabiny. No tak to vyhoďte, navrhl jsem. Kdepak, namítali. Zřejmě nechtěli, aby godzillí vejce zůstalo v prostoru letiště, to se dá pochopit. To musíte podat jako zavazadlo, řekli.
Tři sekuriťáci mě vyprovodili do haly. Už jste někdy podávali godzillí vejce jako zavazadlo v letadle? Pro mě to byla premiéra. U šaltru byl chlapík, velmi ochotný. Nejdřív, že godzillí vejce musí být v krabici. Byli jsme naštěstí v Koreji, ne v českém Blbákově - znamenalo to, že krabici sežene on, u nás bych ji sháněl já. A on ji sehnal. Pak že to musí být přelepené páskou. Čas se vlekl a už jsem viděl, jak zůstanu v Soulu na letišti - mobil mi tu nefungoval, Korea v níž před padesáti lety byl hladomor a byla to zaminovaná poušť kde dohořívaly požáry po bombardování, je dnes technologicky úplně jinde než my. Chlapík sehnal pásku. Pak trval na jmenovce, musel jsem vyplnit jmenovku a on ji připevnil páskou k té krabici. Drama tím ale neskončilo. Šel jsem zpátky k průchodu do pasovky, tam mě vyhnali, protože jsem už měl v pase jejich razítko. Zotéž u druhého průchodu. Pak jsem si vzpomněl, že jsem šel godzillí vejce odbavit nějakým služebním vchodem. Tam mě ale nechtěli pustit, protože se mezi tím vystřídala směna a ti, co věděli, že nějaký evropský magor jde uplatnit godzillí vejce jako zavazadlo, ti už odešli domů chroupat kimči (korejské velmi smrduté kysané zelí, Korejci ho velmi milují, přičemž kimči je jeden z asi sedmi důvodů, proč bych v Koreji nerad strávil zbytek života).

Jdu na finále. Pustili mě dovnitř. Setkal jsem se s Ljubou, společně jsme nasedli do letadla. To nás dopravilo do Prahy. Tam jsme šli vyzvednout zavazadla.
No a na tom pásu jako první zavazadlo vyjela krabice omotaná páskou a opatřená jmenovkou a uvnitř godzillí vejce.