Chytrý tah
Házení vajíček na Jiřího Paroubka je pitomost. To, že Paroubek vyrukoval s čokoládovými vajíčky a rozdává je, to je chytré. V tom je rozdíl mezi prvoplánovým hulvátstvím a "krizovým managementem". Je vidět, že sociálnědemokratickou kampaň dělají chytří lidé, zatímco kampaň ODS pitomci, slogan " řešení místo strašení" je odstrašující, ale jistě nikoli řešení. Trik s čokoládovými vajíčky odvádí pozornost od "neškodného atentátu", naznačuje smysl pro humor, otupuje ostří. Velmi dobrý výkon, zaslouží potlesk! Na nic obdobně vychytralého se ODS nezmohla.
Ovšem ODS není sama. K vrcholným výkonům v oboru debility je předvolební klip zelených s Bursíkem a kohoutem Václavem, na nějž si zelení brousí sekyru. Zelení si mohou brousit co chtějí, ale na Václava Klause nedosáhnou. Budou moc rádi, když se proplazí s odřenými zády do parlamentu. Jisté to není, jelikož - pokud se opět ve výzkumech veřejného mínění objeví náhlý vzestup z tříprocentních na desetiprocentní preference, obyvatelstvo se bude jistě smát hlasitěji a srdečněji, než nad tím ptačím klipem - ten naznačuje jen ptačí velikost mozku, který ho vymyslel. Věřme, že nikoli Bursík sám, jakkoli je na pováženou, že se Bursík uvolil v klipu vystupovat.

Toto ovšem je náhled zvenčí. Rozhodne volič. A ten může překvapit. Nejpopulárnější lídr, jak ukazuje STEM, v eurovolbách je Jana Bobošíková. Ta, která na billboardech ujišťuje, že za nás bojuje a vybojuje národní suverenitu - zřejmě proti uzurpátorské, násilnické Unii. Když zvolíme Bobošíkovou, ona se odebéře do Bruselu a obrátí ho naruby a národní zájmy Čechů a Moravanů budou vybojovány.
Zatím tedy nevíme, jaké to jsou, ale ví to Jana Bobošíková a ona to vybojuje, čemuž věří, věřme STEMu, významná část voličů.

JAK ŽIVOT JDE: Poslední věci člověka v Tibetu
Minulý pátek večer jsme se vrátili s Ljubou z cesty do Číny a Tibetu. Byl to úžasný zážitek, nafotili jsme doslova tisíce snímků a tak se obávám, že tentokrát budu obtěžovat cestováčskými historkami déle, než obvyklých pět dnů, jak tomu bylo v předchozích případech. Zde je o věcech smrtných a posmrtných. Tibet je země budhistická a jak známo, princip budhismu spočívá ve víře se stěhování duší. Po smrti se můžete narodit v horším provedení nebo lepším provedení anebo postoupit do nirvány, do toho, co bychom přirovnali k ráji, a odtud už nevypadnete. Jak se tam dostat? Inu, po žebříku.

Takové bíle namalované žebříčky vidíte na skalách u silnice každou chvíli. To prý když se vám zdá o nějakém zesnulém, znamená to, že jeho duše bloudí a nemůže se dostat do vyššího stupně. Vy tedy vezmete štětku a namalujete žebříček a duše po něm vystoupí nahoru.
A ten opravdový žebřík? Ten vede do nebe?
Ale ne. To abyste nespadli při malování a nenabili si pozemskou hubu.

S duší to máme jasné, ale co s tělěm.
Ve skalnaté zemi je to problém. Je možné si zařídit vodní pohřeb - po kousíčkách nasypat do Brahmautry (v Tibetské části jí říkají Jarlung Cangpo) a tam se o pozůstatky postarají ryby. I to je důvod, proč je nikdo neloví. Jsou i vzdušné pohřby. Na vrcholcích kopců jsou pohřebiště, jako zde na obrázku, a o nebožtíka se postarají supi, taktéž na obrázku.

Nebudu rozebírat detaily. Jak říkal Kamil Lhoták, každá smrt stojí za hovno. A na odstraňování pozůstatků nic povzbudivého není ani v Tibetu, ani u nás. Takže příště o něčem veselejším.