ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Na misce vah
Je to otázka složitá, s rysy technickými, sociálními i politickými, přičemž všechny tři se dohromady střetávají. Narazil na to už Martin Bursík, když začal iniciativně brojit proti kouřícím starým automobilům, v duchu zelené ideologie. Někdo ho pak šetrně upozornil, že patrně vyvolá nové selské povstání, protože dýmající rachotiny potkáváme především na venkovských silnicích, takže rychle zařadil zpátečku svého zbrusu nového politického vozu a z tématu vycouval. Můžeme se ale rychle dočkat nové politické šarvátky, protože roste počet dovezených ojetin. To se samozřejmě nelíbí domácím výrobcům a dovozcům nových aut. Ti mají v parlamentě zaseknuté svoje drápky a tak se stává, že poslanci ve vhodnou chvíli nastolují problém - samozřejmě ne kšeftu výrobců a dovozců, ale bezpečnosti a životního prostředí. Zatím vždycky prohráli. Zrušte pastelkovné a naštvete tím rodiny se školáčky, trochu. Ale naškrťte trh s ojetinami a naštvete mladé lidi dychtivé nového starého vozu. Hodně. O práci přijdou majitelé malých autoservisů a melouchařící kutilové, těch jsou v zemi desetitisíce. A tahle komunita zatěžuje misku politických vah víc, než výrobci a dovozci nových aut. Tím spíš, že člověk, kterému upřete možnost koupě starého vozu si nepůjde koupit nové auto, protože na ně nemá. Takže nakonec z toho všeho nejspíš zůstane zpřísněný dohled nad stanicemi technické kontroly. Rozumějte: stoupnou ceny úplatku za přihlášení vozu, která se v STK fyzicky neobjevil.

PSÍ PŘÍHODY: S Iris v náručí
Iris má mnoho výhod a váha a rozměry mezi ně patří. Váží asi tak dvacet a velká je, no tak, dejme tomu tak akorát do náručí. Neberu ji do náručí proto, abych si ji pochoval. Beru ji například, abych ji donesl - pořádně zprasenou - do vany v prvním patře na osprchování, poté, kdy proběhla celou (libovolně dlouhou) trasu po suchu, aby půl kilometru od domova našla poslední vysychající louži a vyráchala se v ní.

Teď je vcelku suchá sezóna, takže k ponosu nemám moc příležitosti. Až posledně, když jsme byli na výletě na Rujáně. Byli jsme na pěším výletě v místech, kde se na kole jezdit nesmí (cesta je úzká a písčitá a místy vede na okraji srázu). Na jednom místě, zvaném Nonnen Loch, se dá sestoupit až dolů k moři. Dá se... Jenže je to po schodišti tak strmém, že by to byl žebřík, kdyby bylo o jeden úhlový stupeň strmější. Nezbylo, než Irdu vzít do náručí. Jenže ani pak to nebylo jednoduché. Bála se a mlela sebou a já se bál, že sebou cukne zrovna ve chvíli, kdy budu mít jednu nohu ve vzduchu a já poletím střemhlav s ní na balvany Nonnen Lochu. Takže jsem se opíral zadkem o klandr a opravdu systémem sun krok sun zadek sun krok sun zadek jsem se spouštěl dolů.
Nahoru, při návratu, Iris vyletěla jako startující čtyřnohá raketka, což se nedá říct o mně. Zase to bylo sunutí, ale tentokrát bez strachu.