2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27.-28. / 29. / 30. / 31.

červen / 1. / 2. / 3.-4. / 5. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10.-11. / 12. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17.-18. / 19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24.-25. / 27. / 28. / 29. / 30.

červenec / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21. / 22.-23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28. / 29.-30. / 31.

srpen / 1. / 2. / 3. / 4. / 5.-6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / pauza - cesta do Skotska / 21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26.-27. / 28. / 29. / 30. / 31.

září / 1. / 2.-3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8. / 9.-10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15. / 16.17. / 18. / 19. / 20. / 21. / 22. / 23.-24. / 25. / 26. / 27. / pauza - cesta do Japonska / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Pondělí 24.4. 2006,
  • První český ryze internetový deník
    NEVIDITELNÝ PES
    slaví desáté narozeniny!
  • V Nepálu už 18. den pokračují velké nepokoje, vláda opět vyhlásila zákaz vycházení
  • ÚVV ČSSD zbavil členství ve straně další zkorumpované členy, zbývající ponechal
  • US-DEU oznámila, že fialové plakáty se znakem anarchistů jsou její, předvolební
  • Stát by měl podle Buzkové při financování sportu obejít nevěrohodný ČSTV
  • Chemici zjistili při kontrole skládky v Libčanech přes 1000 druhů jedů
  • Sesuv půdy poškodil v sobotu v noci plynovod u Lípy na Zlínsku
  • Počasí v Praze: střídavě oblačno, se sluncem i přeháňkami
    Od 10 bude mít Aston odpovědnu na této adrese.

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Ve vyhořelém domě nekřičte o požáru
    Je málo případů, kdy můžete stoprocentně počítat s pozorností. Zkuste kupříkladu přijít do domu, který od základu vyhořel a jeho obyvatelé se už půl druhého desetiletí lopotí, aby tu ruinu pozvedli do podoby slušně obyvatelné budovy. Vejděte a začněte povykovat, že cítíte ve vzduchu požár. Ne, nebudou vám tleskat. Ale rozhodně vás budou poslouchat s větší pozorností. Než kdybyste jim sdělili, že venku štěká pes.

    Je normální a správné, že obyvatelé takového domu jsou citlivější na protipožární opatření a budou stav komínů zkoumat s mimořádnou péčí. Prostě - budou opatrní, na čin i na slovo. O požárech a hoření budou hovořit uvážlivě Nebo aspoň, dá se čekat, že to budou dělat. Čímž podobenství končí a přejděme k realitě.

    Jiří Paroubek hrozí, že vítězství Občanských demokratů bude znamenat "modrou diktaturu". Jeho argumentace je zdánlivě logická: ODS má silnou pozici v senátu a takřka všichni hejtmani k ní patří. Prezident republiky je čestný předseda této strany. Odtud závěr, že pokud by ODS hrála prim i v poslanecké sněmovně, měla by v kapse vše a zrodila by se diktatura, v páně Paroubkově představě.

    Diktaturu známe. Tři generace našich občanů prožily větší část nebo dokonce celý život v diktatuře. Demokracie u nás skončila v roce 1938 a diktatura padla v roce 1989, po jednapadesáti letech. Samo to slovo bolí. V žurnalistické praxi se občas používá v přeneseném slova smyslu. Známe publicisty, kteří rádi používají expresivní slova, jako je diktatura, cenzura, hitlerismus, stalinismus. Dělají chybu. Ta slova mají přesný a krutý obsah a jakmile jich nadužíváme, navíc v neodpovídajících souvislostech, pak oslabujeme jejich dopad.

    Tím hůř, když něco podobného dělá politik, a stokrát hůř, když to dělá z osobního prospěchu.

    O co víc jde politikovi, než o znovuzvolení? Každé čtyři roky, pokud jde vše bez komplikací, politici bojují o znovuzvolení. To je normální a v pořádku. Vychvalují sebe a svoje zásluhy, i to je normální a v pořádku a do značné míry se dá totéž říct, když tupí nabídku protivníkovu.

    Ale u toho tupení je třeba se zastavit. Zde by měly být nějaké hranice slušnosti, soudnosti a odpovědnosti.

    Samozřejmě že se od Paroubka nedá čekat, že bude chválit projekt rovné daně. Pojem "modrá diktatura" je však stejně expresivní, jako když Občanští demokraté vyhlásili "mobilizaci" a polepili zemi mobilizačními vyhláškami. I to bylo nad-užití a zneužití expresivního výrazu. Voliči se jim za tu podpásovku odvděčili poprávu - nedali jim takovou mru důvěry, jakou si přáli získat, a poslali je do opozice.

    To ovšem je dnes už součástí historie, kdežto Paroubkův slogan o "modré diktatuře" je smutnou realitou.

    Občanská demokratická strana je stejnou měrou demokratická, jako sociální demokracie. Za celou dobu své existence neučinila nic, co by komukoli dalo právo ji podezírat ze sklonů nastolit diktaturu. Paroubek ve své přemrštěné argumentaci uvádí příklad hejtmanů. Ano, v jistém smyslu ODS vládne v krajích - vládne v mezích stanovených demokratickým systémem. Vládne tak, jak jí voliči umožnili a právě voliči jí určili vládnout ve shodě i s dalšími poltickými stranami, včetně - a hlavně se sociální demokracií. Paroubek nedokáže uvést jediný kraj v České republice, kde by modrý hejtman zavedl cokoli, co by se sebeméně podobalo diktatuře. Právě tak prezident republiky, ač je zakladatelem ODS a jejím čestným předsedou, si dává záležet na to, aby působil jako prezident nadstranický. Jako takového ho občané vnímají a dávají mu mimořádně velkou důvěru ve všech průzkumech veřejného mínění, jaké byly publikovány. Ani pravicový senát nevydal žádný signál, že by si chtěl uzurpovat vetší část moci, než mu voliči určili.

    Předpokládejme, že ODS volby vyhraje. Bude to vítězství těsné, založené na volební podpoře tvrdého jádra. Nelze čekat jednobarevnou vládu. Bud to vláda koaliční - a v aktuální chvíli se jako nejpravděpodobnější rýsuje možnost koalice se Zelenými.

    Ta že má být jádrem "diktatury"? "Zlatí lidovci", budou předáci - eventuální - modré části modrozelené vlády vzpomínat na zlatou dobu Luxových "koaličních snídaní". Paroubek tohle samozřejmě ví. Je to smutné, že bez uzardění hází taková slova, on, který se spojuje s komunistickou sranou. Stranou, která je dědičkou diktatury, která je strážce odkazu diktatury a je připravena ji obnovit, jakmile by jí to dějinné okolnosti umožnily.

    Voliči svého času potrestali ODS za její trapnou "mobilizaci". Měli by podobně trestat sociální demokraty za hrozbu "diktaturou". Pak bychom měli naději, že si protagnisté příštích voleb dají větší pozor a že se snad dočkáme předvolebního klání kultivovaného, věcného, bez nadávek a lží.

    Zatím vězíme v tom hnoji až po nosní dírky.

    JAK ŽIVOT JDE: Psí výročí 23. dubna 1996 - 2006

    Před deseti lety vyšlo první číslo prvního ryze internetového deníku Neviditelný pes. Vydávání jsem chystal od podzimu předchozího roku. Tehdy jsem měl přednášku v Technickém muzeu, na setkání fanoušků sci-fi Minicon, kde jsem mluvil o internetu, tehdy zcela novém médiu. A zmiňoval jsem se o tom, že internetový produkt, který chce oslovit čtenáře, musí mít denně nový obsah. Takže deník.
    Jaký deník?
    Někdy začátkem sedmdesátých let dostala maminka tuberkulózu a hospitalizovali ji v Motole. TBC oddělení bylo úplně vzadu v areálu, v dřevěném domku, bylo jich tam víc - postavil si je Wehrmacht pro raněné vojáky s tím, že po vítězné válce je dá strhnout. Protože válku prohrál, domky tam stály ještě pod desetiletích a možná tam jsou dodnes - už jsem tudy dlouho nešel. No a maminku jsem denně navštěvoval a pro zkrácení dlouhé chvíle jsme jí psal dopisy, kde jsem popisoval všechno možné dohromady - všechno, co se za den semlelo.
    Měly ten text zvláštní nádech náhodných setkání nesourodých elementů. Jí se líbily, mně se líbily (a je mi lito, že se ztratily, rád bych si to po létech přečetl). No a když jsem uvažoval o deníku, měl jsem na mysli texty podobného charakteru. o všem možném - o politice, o kamarádech, o životě psím: tenkrát, na přelomu roku 1995 a 96 odcházel ze světa můj první pes, vlčák Gordon, a moje dcera Irena dostala v listopadu k narozeninám štěně rotvajlera Barta. Takže psích příhod bylo dost.
    Jak se bude deník jmenovat?
    Před padesáti lety jsem coby chlapec vydával rodinné noviny. Taky jsem tenkrát stál před otázkou, jak by se měly jmenovat. Viděl jsem tehdy balíček sirek - jmenovaly se Blue Stallion, a vskutku na obrázku byl modrý hřebec namalovaný. Takže jsem svůj list nazval Blue Stallion a měl hřebce coby logo. Rád jsem na tuto velmi ranou éru mé žurnalistiky vzpomínal a moc nechybělo a Neviditelný pes by se jmenoval Blue Stallion.
    Ale pak mi vytanula vize Gordona, jak se zachoval, když jsme ho v revolučních dobách na přelomu roku 1989 a 1990 nachytali, jak se válí v posteli: nikdy před tím to neudělal. Nějak ale vycítil, že se děje něco mimořádného, že se všichni chováme jinak, než normálně, že panuje doba rozruchu, že se hroutí řád. Takže vlezl do postele a když jsem ho v ní objevil, zakryl si tlapkami oči a dělal neviditelného.
    Ten obraz mi uvízl v paměti a tak vznikl název a logo.

    Se zrodem mi pomohl websesigner webové firmy Eunet Tom Vild. Přimluvil se u pánů šéfů, aby mi poskytli technickou podporu.
    "Bezevšeho," řekli vlídně. "Ono ho to beztak přestane za týden bavit."
    Nepřestalo.
    Nějakou dobu jsem dělal Psa úplně sám. Pak se přihlásili první dopisovatelé, nejdřív z Austrálie, pak z USA. To bylo zajímavé a naznačovalo to, jak funguje internet coby fenomén. Lidé co byli fyzicky nejdál měli potřebu se připojit. A už to nebyl můj osobní blog (tehdy to slovo neexistovalo), byly to noviny, tím spíš, že jsem začal zveřejňovat "stručně" - tedy přehled událostí minulého dne. O toto Stručně si řekli čtenáře ze zahraničí - potřebovali nějaký přehled událostí, který by se snadno vešel do elektronické pošty. Tak ho našli na Psu.

    Asi po dvou, třech měsících si Psa všimla média. Konkrétně , Karel Hvížďala o něm napsal do Týdnu. Pak mi volal Tom Vild.
    "Poslyš, něco se stalo," řekl. "Včera nás četlo šest set lidí!"
    "Tolik lidí má internet?" žasl jsem.
    Ano, byly to zelenáčské doby!
    Pak bylo první výročí, 23. dubna 1997. A opravdu, žádný klam a mam - Jirka Gallas, můj technický ochránce ze strany Eunetu, se tehdy připojil na síť z místa konání slavnosti v kavárně Krakatit, a ten den a v tu hodinu se překulil na počítadle první milión!
    Čímž skončilo to první nejzelenější dětství Neviditelného psa.

    Jistě stovky lidí - a kdybychom počítali přispěvatele komentářů, tak tisíce - se zúčastnily vytváření Neviditelného psa. Nerad bych se pouštěl do jmenovačky, určitě bych na někoho zapomněl a bylo by to líto jemu i mně. Nicméně, pár jmen samozřejmě zmínit musím. Pokud jde o instituce, děkuji Eunetu a po něm Internet Servisu a po něm ICZ za dklouholeté perfektní služby. Od podzimu loňského roku Pes se přestěhoval a pokračuje ve spolupráci s idovými novinami. Pokud jde o osoby, zmíním jich jen několik. Především je to moje žena Michaela, ta byla se Psem od začátku a v pozdější fázi založila a vedla sekci Zvířetník. Po její smrti v roce 2002 se Zvířetníku ujala paní Dagmar Ruščáková, která ji vede dodnes. Velký dík patří Milanovi Vosáhlovi, který po mnoho let z Edmontonu posílal do světa e-mailovou verzi Psa. Dělal to skvěle a není divu, že mnozí čtenáři žehrají nad aktuální verzí této formy šíření Psa. No a mimořádnou roli hráli samozřejmě i redaktoři Psa, postupně to byli Martin Hlaváč a Jita Splítková, v současné době Jirka Wagner, všichni tři mají velkou zásluhu a posílám jim jménem čtenářů díky. Pokud jde o přispěvatele, těch byly a jsou, jak jsem se už zmínil, stovky. Někteří pravidelní spolupracovníci dokonce už ani nejsou mezi námi. Všem lidem dobré vůle za příspěvky děkuji. Pes tu je, a po těch deseti letech jsem přesvědčený, že by dál pokračoval, i kdyby se stalo to, co přidávám jako disclaimer do tiráže, i kdybych se opil, zešílel nebo se zastřelil. Jirka Wagner, jeho současný redaktor, by jistě zvládl i tuto drobnou technickou chybku. Už dávno stav Psa nezáleží jenom na mně, a to je moc dobře.