2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Sobota 31.12. 2005,
  • Stíhaný milionář Pitr, toho času ve Švýcarsku, popřel, že o zatykači věděl poté, co médiím sdělil, že o něm věděl
  • Středočeský hejtman Bendl řekl, že kvůli ministerské vyhlášce 4 nemocnice omezí péči
  • Ministr zdravotnictví Rath ujistil veřejnost, že péče Středočechům stejná
  • Ve veřejném sektoru (placeno z daní) se zvýší platy
  • Zahraniční dluh se zvýšil na astronomických 1,116 biliónů korun
  • Krásný zimní den se sluníčkem

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Královský dar
    Angličtina od třetí třídy, takové je rozhodnutí ministerstva školství a je to jistě rozhodnutí správné. Jen notorický kverulant může remcat, že za komunistů škola hustila ruštinu a dnes hustí do dětí angličtinu. Dnešní svět, to není svět uzavřených hranic, závor, filtrování myšlenek. Je to svět otevřený a kdo se v něm nedomluví, je odsouzený do toho nejhoršího vězení, totiž do toho, které je doma za pecí. Navíc, není to nic divného. Různé epochy mívaly svůj univerzální jazyk. Bývala to latina, jazyk vzdělanců. Ještě nedávno to byla ve větší části Evropy němčina. Až do poloviny minulého století jakés takés němčiny byl u nás schopen prakticky každý, neboť, jak pravil Švejk, se to "naučil sám od sebe". Angličtina je dnes celosvětová "lingua franca", stala se univerzálním dorozumívacím prostředkem a proto je správné, že se jí budou učit děti od malička. Ovšem znalost cizích jazyků, ta zůstává nutností i nadále: němčina, ruština, francouzština, španělština, znalost každého dalšího jazyka otevírá člověku nové prostory k uplatnění a je na každém, zda využije toho doslova královského daru, jímž je výuka cizích jazyků ve škole. Znáte snad někoho, kdo by říkal: já pitomec, že jsem se tu (namátkou vyberu)… italštinu… učil!

    RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vánoční svátky
    Máme je už za sebou, takže omluvte malou časovou nedůslednost. Psal jsem tu o vánocích už loni, o některých hračkách, které se tehdy vyráběly. Až do konce padesátých let režim dovoloval některým soukromníkům pokračovat v živnostech. Museli to být neuvěřitelně houževnatí lidé, že se nenechali zlomit a pokračovali v práci přes všechny ty ústrky a šikany, jimž byli vystaveni. Od jednoho takového soukromníka, jmenoval se myslím Kubíček, mi rodiče koupili k jedněm vánocům elektrickou mašinku - tedy lokomotivu, pár vagónků a koleje. Byl to tenkrát podivný Štědrý den. Tatínek byl nervózní, pořád někam telefonoval a nechtěl, abych slyšel, komu a co povídá. Pak se ukázalo, o co šlo. On ten pan Kubíček tátovi slíbil, že přijde, koleje sestaví a vede vlak do provozu. Pochopitelně to byl slib dokonale nesmyslný, on ten pan Kubíček měl asi taky svou rodinu a neměl nejmenší zájem na to, aby trajdal někde po kunčoftech a skládal vláčky. Jenže otec z něho ten slib vymámil a pak stíhal pana Kubíčka po telefonu bez špetky lítosti.

    Toto jsem samozřejmě nevěděl a jako každé dítě jsem po soumraku zvyšoval tlak, aby se už konečně začalo. Nebylo vyhnutí, začalo se, nakonec i večeře skončila a tatínek rozsvítil stromeček a po dním byl elektrický vláček. Nesložený.

    Měl jsem obrovskou radost. Hned jsem se k vláčku hnal. "Nesahej na to," pravil tatínek. "Zítra přijde pan Kubíček a vláček sestaví. Zatím se na něj dívej," rozhodl.

    Jenže já nenáviděl "dívání se na vláček" stejně intenzivně, jako on nenáviděl fušeřinu. Takže jsem si druhý den přivstal a zatímco rodiče ještě spali, koleje jsem sestavil a vláček mě stačil omrzet ještě dřív, než se rodiče probudili.

    Později jsem se dozvěděl, že největší zákazníci pana Kubíčka byli nějací tři staří mládenci, kteří bydleli ve společné domácnosti a ti vybudovali obrovské kolejiště po celé ploše bytu a veškerý nábytek měli vyvýšený tak, aby po podlaze mohly jezdit mašinky. Elektrické vláčky jsou hračka pro dospělé, ne pro děti. Občas mě popadne touha si elektrický váček koupit, však se podívejte na stránku s elektrickými vláčky. Jenže to by chtělo mít vyvýšený nábytek a veškerou podlahu zavláčkovanou, a to by asi narazilo u nás doma na prudkou nevoli.

    PSÍ PŘÍHODY: Práh bolesti
    Pejskové jsou proti bolesti odolnější než lidé, to se říká a dokonce je to navzdory tomu, že se to říká, nejspíš pravda. Posledně jsem tu vyprávěl, jak se Bart mlátil o kovové nohy skřínky, když se pokoušel vysvětlit Brokovi, tohoto času za plotem, co si o něm myslí. Letos o Vánocích dokonce tak trošilínku chytnul od hořící svíčky… naštěstí to trvalo jen chvilku, stačilo plesknutí a oheň byl zažehnán a zůstal po něm jen smrad škvařených psích chlupů. Takže práh bolesti zůstal někde hluboko pod vrstvou srsti.

    On je ten práh bolesti veličina proměnlivá.

    Když vládne pohoda a pes se jenom metelí kolem vás u jídelního stolu, stačí se jen trochu dotknout podrážkou měkké pantofle jeho tlapky a on vyjekne, jako byste mu ji vzali do louskáčku na ořechy. Ovšem práh bolesti je nepřímo úměrný emocím. Čím vyšší emoce, tím menší citlivost, až na - řekl bych, čistočistou nulu.

    Bart byl štěně do naší domácnosti čerstvě dovezený, když jsem se poprvé přesvědčil, jak je to s jeho prahem bolesti. Nechtěli jsme ho pustit nikam do ložnice, pelech dostal v kuchyni a tam jsme ho taky zavřeli, aby si zvyknul.

    Nezvyknul si.

    Znovu a znovu se rozbíhal a bum, narážel čumákem do dveří. Bum. A znovu. Bum. Znovu. Musel být napůl omráčený po každé takové ráně. Trvalo to hodinu, dvě.

    Po půlnoci… hádejte, koho to omrzelo?

    Dnes spí Bart na pelechu u dveří a hlídá. Jenže je to jeho volba. Kdybychom ho k tomu chtěli nutit a zavřeli ho tam, následovalo by "bum".