ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Za kulisami strach
Ty tam jsou doby, kdy jsme měli ve státě dvě až tři sociální demokracie pod jednou střechou a kdy Miloš Zeman vysílal jedno torpédo za druhým do boku potápějící se lodi. To byla zlatá doba ODS. Preference jí stoupaly, aniž by pro to musela hnout prstem. A není to tak dlouho. Jen si připomeňme bohorovnost, s jakou vedení ODS odjelo na prázdniny a ignorovalo fakt, že se situace v Lidovém domě dramaticky změnila. Jen půl roku uplynulo a situace je naprosto jiná. Dvě až tři sociální demokracie? K smíchu představu. Je jenom jedna. Paroubkova. Muž, o jehož existenci věděla jen Praha a zasvěcená část veřejnosti, ovládl veřejný prostor s razancí, jakou jsme nepozorovali od odchodu Miloše Zemana na Vysočinu.

Je to otázka stylu. Tichý a slušný Vladimír Špidla odříkával monotónním hlasem svoje súry o toleranci a mnohosti názorů, zatímco se mu strana hroutila pod rukama a on prohrával jedny volby za druhými - a v politice nejsou nedůležité volby, jsou jen volby, jelikož ty jsou jediný smysluplný výzkum veřejného mínění. Když pak odešel anebo byl odejit, na jeho místo se vyloupnul mistr zákulisní pletichy Stanislav Gross. Muž oplývvající koneksemi, i velmi temnými, s nedostatkem názoru a konceptu.

Veselo bylo v opozici!

Nestranný pozorovatel měl v té době i obavy o sociální demokracii. Je přeci jasné, že ke zdravému politickému životu evropského střihu sociálně demokratický proud patří. Mirek Topolánek se dopustil zase jednoho ze svých úletů na ostří dlouhého nože, když prohlásil, že jeho oponentni ukradli občanským demokratům sociální akcent. Možná, že si na něj dělají ne úplně právem výhradní patent, ale že by ho ukradli, to rozhodně není pravda. Střežili ho ve století devatenáctém a budou ho opečovávat i ve století jednadvacátém, to je podstata jejich existence. A protože byli za Špidly a Grosse tak slabí, soudný pozorovatel si nemohl nepoložit otázku, co že je to za stranické vedení, které nedovede udělat ve straně pořádek. Vždyť by stačilo několik rázných kroků a nemuselo by se ani práskat bičem, i takové tóny zaznívaly z komentářů.

Ne, tenkrát nevládl uvnitř sociální demokracie strach a doslova kde kdo si tam mohl dovolit věci, ze kterých přecházel zrak i sluch. "Nálada je jednoznačná. Ale uvidíme, jestli bude dostatek odvahy postavit se přání premiéra. Výsledek nelze odhadovat," nechal se slyšet člen užšího vedení pražské organizace strany, když se hovořilo o volbě lídra pro volební klání v příštím roce.

Ano, zde to zajiskřilo tak prudce, že to poněkud připomíná doby nedávno minulé. Ale opravdu jen poněkud. Za Špidly by na barikádu vyskočilo půl tuctu bojovníků za autentický sociáldemokratismus a bušilo by se do prsou. Odbojníci se předháněli v tom, kdo se výrazněji prodere před kameru a k mikrofonu. Dnes odbojníci jen huhlají o "jednoznačné náladě". Je zřejmé, že by se pražským lídrem chtěl stát Stanislav Křeček. Ale ani on, muž příkladně výřečný, se neodváží čelního střetu. Už to není tlupa odbojníků, jsou to rabové se skloněnými hřbety, kteří se odvažují jen temně brblat.

Je to dobře, nebo špatně?

Politická strana je jako firma. Aby mohla fungovat, musí mít vnitropodnikovou kulturu a není možné, aby v ní platila zásada "kolik hlav, tolik smyslů". Jenže to, co se v sociální demokracii děje, připomíná hřbitovní klid. Jiří Paroubek se rád stylizuje do role parního válce. Přitom ale je schopen rychlé reflexe a je připraven kdykoli zařadit zpátečku, když válec narazí do příliš velkého betonového bloku. Když viděl, že jeho politika generálního pardonu pro komunisty vyvolala obecnou nevoli, přišel s tezí, že na spojenectví ještě neuzrála doba. Tím si nechal otevřená vrátka, protože připustil proces "zrání doby". Ani teď otevřeně nepouští hrůzu. Očividně má koncept pro obsazení pozice pražského lídra. Liberálně laděnému pražskému publiku chce nabídnout přijatelného člověka. Zná staré pořekadlo, že rybář líčí na háček to, co má rád k snědku kapr a ne rybář. Proto nabídka Martinovi Jahnovi, proto jednání s Pavlem Teličkou.

Autentičtí sociální demokraté z pražské organizace nemají pro tento koncept pochopení. Rádi by někoho stejně

autentického, jako jsou oni sami, zdá se, že nejlépe pak toho nejautentičtějšího, totiž Stanislava Křečka. Vždyť je to člověk, který je trvalou brzdou deregulace nájemného, tedy reformního kroku, který je přímo namířený proti konceptu "sociální podpory" v jejím nejprimitivnějším pojetí. Paroubkem naordinovaný lékař, navíc nestraník, je pro ně tvrdý oříšek k rozlousknutí.

Pro další vývoj situace ve straně budou tyto dny velmi důležité. Zatím to vypadá, že Paroubek dovede svůj parní válcec řídit v rukavičkách a vsází na jednání. Jistě by dovedl najít prostředky, vyvolávající v odbojné buňce hrůzu. S napětím budou sledovat děje v pražské buňce i předáci ODS. Zdá se sice, že občanští demokraté mají v liberální Praze volební vítězství skoro jisté, nicméně Paroubkovo počínání v této věci bude mít velký celostátní dopad. Jestliže situaci zvládne diplomaticky a prosadí svého člověka, aniž by sáhl ke zbraním hromadného ničení, stoupne mu prestiž jak uvnitř strany, tak mimo ni. A naopak, pokud selže a pražští "autentičtí sociální demokraté" prosadí doktrinářské řešení oproti pragmatickému, bude to pro Paroubka znamenat ztrátu tváře.

Je těžké odhadnout, jak to dopadne. Čistě racionálně vzato by měli Pražané na Paroubkův koncept přistoupit. V minulosti však sociální demokraté - byť za jiných okolností a v jiné atmosféře - vykonali tolik udivujících činů sebevražedného charakteru, že překvapení v tomto smyslu nejsou vyloučena. Ovšem ta atmosféra strachu, která sákne ze sociálnědemokratického zákulisí, je znepokojivá. A opět - znepokojivá nejen ze stranického hlediska. Vyvolává ji člověk, který nemá vnitřní zábrany ke spojenectví s komunisty. Může se pak snadno stát, že ztratí i ty poslední zábrany a co to bude znamenat pro atmosféru v zenmi se jen těžko a s nechutí domýšlí.

RODINA A PŘÁTELÉ: Sůza promluvila
Měla v poslední době mrtvou sezónu, moje milá Sůza. Takový motocykl musí být v garáži a dokud jsme měli barák plný zedníků, v garáži byli oni a pro motorku tam nebylo místa. Takže motorka zůstala v garáži na Mrázovce pod dohledem mých potomků. V neděli jsem ji nastartoval, aby se motor aspoń na chvilku prohřál a probublal. Byla statečná, chovala se dobře. Ne snad, že by chytla na první ťuk, to by se od ní ani nemohlo chtít. Chytla na desátý ťuk, nejdřív koktavě, pak už definitivně. I pak jí to trvalo pět minut, než byla ochotná jít do otáček.
Nevím, jestli už házela flintu do žita a myslela si, že jsme ji opustil. Mohlo ji to napadnout, protože ještě v říjnu jsem na ní denně jezdil. A pak jako když utne. A teď?
Opravdu není motorková sezóna. Odpoledne jsem byl v Praze autem a potkal jsem několik mesíků na motorkách. Kmitali dopravou a musel jsem myslet na to, jak strašná zima jim musí být. Samozřejmě, že dnes existují všelijaké membrány a protimrazové tkaniny a co já vím co ještě. Zároveň ale platí zásada, že na motorce je prakticky vždycky zima.
Čekám na oblevu a zase vyrazím na Sůze. Určitě nastane. Prosinec bývá příznivý motorkářům. A pak zase budu svobodný, volný a šťastný v sedle. Bude mi trochu zima, to určitě. Teď ale jsem v plechové pasti, pěkně vytopené, pravda, ale - jak říká francouzské přísloví: nenajdeš krásné vězení.

PSÍ PŘÍHODY: Kdo je utěšitel
I tak mírnému, vyrovnanému člověku, jako jsem já, se někdy stane, že řve vzteky a skáče jak kaučukovej dědek. Jak na to reagují pejskové? To záleží, jak kterej.
Bart zalejzá pod lavici. Bart, pes se srdcem Rockyho bojovníka, pes který se nebojí ani bouřky, ani rachejtlí, pes, který coby šestinedělní štěně rozmlátil dveře čumákem, aby se dostal z kuchyně, kam jsme ho zavřeli, aby dělal loužičky jen na jednom místě a ne po celém baráku, pes který je schopen se utkat s býkem, kancem a i drakem, pokud by se někdy vynaskytl, tento Bart zalejzá.,, když začnu láteřit a řvát "hýml".
Kdežto Iris, v té se probudí utěšitelka. Zaláteřím a už je tu její štíhlé tělíčko, porostlé kraťoulinkými hebkým,mi chloupky, hustými jako srst sametové podušky. Vkládá mi hlavu do klína a upírá na mě oči: proč láteříš, pane? Co se stalo? Mohu ti něčím prospět? Pohlaď si mě, to tě uklidní. Jsem tu proto, abych zklidňovala prudké vášně.
A Bart zatím leží pod lavicí a koulí očima: co jsem proved? Copak jsem se popral? Já se nepopral. Ne, že bych nechtěl, ale nebylo s kým. Proč ten pán tak řve? Třeba mu někdo nakecal, že jsem se popral, ale já jsem se nepopral. Ne, že bych nechtěl, ale nebylo s kým.
A tak dál, kolem dokola.
Bart je specialista na obranu. A Iris na psychickou kynoterapii.