2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Pondělí 7. 11. 2005,
  • Pouliční násilí ve Francii ještě zesílilo, kromě aut hořely i domy a veřejné budovy
  • Říman navrhuje přestěhovat z Prahy do Ostravy Báňský úřad a jedno či dvě ministerstva
  • Policejní prezidium sice nemá informace o demonstraci policistů, Bublan by se k ní ale přidal
  • Telička tvrdí, že se zatím do politiky nevrací, ale ještě o tom bude jednat s Paroubkem
  • Podle Zemana by dobrým povolebním řešením pro ČSSD byla její menšinová vláda
  • Ivan Langer je přesvědčen, že ministr vnitra Bublan by měl odstoupit
  • Na Břeclavsku shořela továrna na výrobu toaletního papíru
  • Armáda spásy oslavila 15. výročí obnovení činnosti v ČR
  • Počasí v Praze: zataženo, občas přeháňka

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Umění politiky
    Premiéra Jiřího Paroubka média ráda líčí jako buldozer v lidské podobě, který si razí cestu k volebnímu vítězství hlava nehlava a vsází na to, že lidé si v tom rachotu a prachu nevšimnou, jak ostře doleva jím vyrytá cesta směřuje. Ona je to dokonce do značné míry pravda. Jeden obraz však nevylučuje jiné obrazy a Paroubek, který před nedávnem neváhal poslat těžkooděnce na "tančící děti", uzavřel spojenectví s ikonou naší politiky, která zůstala tančícím dítětem až do pozdního věku. "Myslím, že by nám to klapalo, kdybychom vládli spolu," poznamenal Václav Havel, neboť o něho jde, po neformální společné snídani s premiérem v pražském hotelu Four Seasons. Dokonce vyjádřil lítost, že se jeho éra s tou Paroubkovou minula.

    Ne snad, že by zas na Havlově spojenectví tolik záleželo. Těžko se rozpomenout, který Havlův milec, a že jich za předlouhou éru jeho prezidentování bylo, dopadl v politice dobře, ať šlo o jednotlivce, skupiny nebo politické strany. Nicméně Havel stále je nezanedbatelná veličina na politické scéně. Má reputaci v zahraničí tak velkou, jakou neměl žádný český politik. Vysoké mínění má o něm i významný segment v Česku. Neformální snídaně následovala bezprostředně poté, co Havel strčil Klause do jednoho pytle se středoevropskými populisty a kdy otevřeně bagatelizoval význam Paroubkových námluv s komunisty. Havel tedy poslouží Paroubkovi jako hokejový chránič proti útokům na levý bok. Šikovné vypolstrování.

    RODINA A PŘÁTELÉ: Zase ty klíče
    Zapomínání klíčů... Jestlipak si pračlověk Janeček zapomněl uzavírací balvan do jeskyně?
    Každý z nás by se mohl postavit na vyvýšené místo a recitovat ságu o zapomenutých klíčích. To, co se u nás stalo dnes odpoledne, nebyla sága. To bylo malé nedorozumění mezi lidmi, kteří žijí už pátý (šestý) týden na staveništi a vidina dokončení se neblíží, spíš vzdaluje, nebo se tetelí na vzdáleném obzoru jako nezřetelná skvrnka, zatímco příklepové vrtačky duní.
    Odcházeli jsme z našeho domova obklíčeného stavbou, já první (abych obešel terén a zkouknul, jak to kde vypadá), Ljuba jako druhá (musí luxovat a vytírat a likvidovat devastační stopy).
    Nakonec vyšla a zeptala se - je to ta osudově přímočará otázka toho druhu, při jakém stydne srdce:
    "Máš klíče?"
    Já si vždycky myslel, že klíče by měl mít ten, kdo odchází z domu. Realita mě vyvedla z pošetilé domněnky.
    Vysvětlení znělo:
    "Já jsem na tebe křičela, jestli máš klíče a protože jsi neodpověděl, myslela jsem, že je máš."
    Ano, říká se, že kdo mlčí, souhlasí.
    Jak to dopadlo?
    M8me jeden způsob, jak se dostat do nezamčené leč nepřístupné předsíně domu. Je to přes garáž, tam je dosud dveřmi nezaopatřený vchod, zabarikádovaný prkny. Ta je třeba odebrat a obratně vklouznout dovnitř.
    V praxi to vypadá tak, že...
    Následuje rachot, řev, rohem proražená sádrokartonová deska.
    To vše za poetického zpěvu příklepových vrtaček. Až vám budu vyprávět, že jsem slovník naučný a budu vás žádat, abyste mě otevřeli na hesle kartonážní šička, nedivte se.

    PSÍ PŘÍHODY: Emancipace neboli Emanova packa
    Emanova packa, to není můj vynález, slyšel jsem ten výraz od Daniela Špičky. Ne snad, že bychom měli - Daniel nebo já - něco proti emancipaci. Ale někdy je to přece jen přehnané.
    Už jsem se tu několikrát zmiňoval o tom, jaký vliv má Bart na Iris. Než se oni dva stkali, Iris byla něco jako schovanka vychovaná v klášterní škole. Dnes je to drsná psí žena, která se s ničím nepáře a je schopná se porvat se smečkou bullmastifů (pokud bude mít Barta za prdelej). Však ji taky musíme občas s Ljubou krotit, když zapomene, že Barta za prdelej nemá a že tedy není záhodnou vyprávět vlčákovi s hlavou velkou jak kýbl, že je debil a smrdí po kočkách.
    OK, dnes jsme byli v kompletní sestavě i s Bartem a Irda mohla svoji emancipaci jak s e patří rozvinout. Vynadala několika nevinným pejskům (které Bart velkoryse přehlídl) - a když čůrala, zvedla nohu!
    Tak to mě, prosím pěkně, trochu pohoršilo. Emanova packa by měla mít svoji hranici. Holčičky by měly nechat packy na zemi.
    I když... proč vlastně?
    Třeba jednou bude mít Irda pomník, jako ta černoška, která odmítla před padesáti lety v autobuse pustit bělocha sednout. Je to první emancipovaná psí slečna, která čůrá se zvednutou nohou. Nebo přinejmenším první, o které se píše v Neviditelném psu.