 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Čtvrtek 6.10. 2005,
|
- Putin s Blairem oznámili posílení spolupráce proti terorismu
- Topolánek řekl, že ODS podpoří návrh zákona o zákazu propagace komunismu
- Senátor Štětina podobně jako Kalousek označil KSČM za zločineckou organizaci
- Prima a Nova dostaly vysoké pokuty za ohrožování morálního vývoje dětí a mládeže
- Soukromí lékaři kritizují státní nemocnice za výzvu pojišťovnám ke zrušení smluv
- Náhrada za poškození zdraví musí podle ÚS odpovídat způsobené újmě
- Zatčený Lubina se v noci přiznal k vraždě střihače Velíška
- Počasí v Praze: krásné babí léto
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Po sezóně
Vystoupení Mirka Topolánka na tiskové konferenci iniciativy Zrušme komunisty lze komentovat anekdotou z konce osmdesátých let. To potkal v roce 1988 pan Kohn pana Roubíčka a Roubíček se pochlubil, že vstoupil do komunistické strany.
Kohn užasl: „Cože? Teď, po sezóně?“
To bylo před – skoro – dvaceti lety. Teď jsme v době jiné, otevřených námluv sociální demokracie a komunistů, které možná skončí sňatkem anebo dokonce porodem něčeho šeredného. Demokrat tedy má opravdu čeho se obávat. Na právní kroky je ale opravdu už pozdě, je po sezóně. Tady se musí vyslovit především volič. Paroubek je aspoň v tom poctivý, že do komunistického chomoutu leze otevřeně a ještě při tom vtipkuje o Marťanech. Jestli mu to voliči schválí, pak nezbude, než si ulevit dalším vtipným přípodotkem, že totiž každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Topolánek by tedy měl politicky pracovat na tom, aby volič tu osudovou chybu neudělal. Snahy o zákazy a kriminalizaci v jakékoli formě jsou dnes pošetilé. Byly na místě v roce 1990, jenže tenkrát to nepřipustili bojovníci proti komunismu s komunistickou minulostí a, jak se u mnohých časem ukázalo, s trvalou prokomunistickou sympatií v srdci.RODINA A PŘÁTELÉ: Na co si člověk zvykne
Včera uplynul týden od okamžiku, kdy jsme se opravdu přestěhovali do Zvole. Jsme obklíčeni stavbou. To jsme byli před
týdnem taky. Jenže teď jsme si už zvykli. Stavba plyne svým životem. Někdy se dlouho nic neděje a pak hup, podívejme,
ono to poskočilo. Čím déle to trvá, tím více v nedohlednu se zdá být cíl.
A tak mě mimoděk tane před vnitřním zrakem vize.
Uplyne pětadvacet let.Na Měsíci bude síť základen, habitatů, jak o nich píšu v povídkách a románech. Ropa bude už vyčerpaná, ale najde se alternativní pohon - ve speciálních generátorech se budou zpracovávat brožurky a letáky ekologistů. Já budu už pěknej dědek v tu dobu a Ljuba bude chovat na kolenou pravnouče.
"Jak jsou daleko?" budu se ptát.
"Přivezli písek. Až půjdeš ven, neuklouzni, chodíme zase po prkně."
"Já se chytnu té kádě s vápnem."
"Tu už odvezli. Místo ní tam jsou železa."
"Jaká železa?"
"No přece ta, co měli přivézt loni."
A tak dále. Ten dialog by mohl být nekonečně dlouhý. A víte, co mě zaráží, ba děsí?
Když přijíždím k Praze a vidím panorama domů a paláců, uvědomuju si, že každá ta stavba měla nějaký takový podobný začátek a nedohledný konec!PSÍ PŘÍHODY: Co se stalo v Pelhřimově
Iris se bojí všeho možného, nejvíce pak bouřky a rachejtlí. Bouřku vycítí na kilometry daleko a když přijde a třese
se, víme, že se brzy něco semele. Z legrace říkáme, že je v Pelhřimově bouřka. Dnes jsem seděl a psal (tedy, normální situace) a Iris, která ležela opodál na svém
pelíšku, z nenadání vstala a přišla ke mně a položila mi hlavu do klína. Nejdřív jsem se domníval, že je to jenom běžný
projev přízně. Pohladil jsem ji a jak jsem jel dlaní po hlavě a po šíji, pocítil jsem, jak se třese.
Byly tři hodiny odpoledne. Venku svítilo sluníčko. Nikde ani náznak rachejtle. Na obzoru žádné bouřkové mračno. Všude klid, ticho.
Jenom Irda stála vedle mě a klepala se.
Chlácholil jsem ji, hladil, konejšil, hovořil měkkým hlasem. Trvalo to asi pět minut a teprve potom se uklidnila a zase si lehla.
Třeba je citlivá i na něco jiného než na rachejtle a bouřku.
Třeba na přítomnost duchů.
Pokud ano, tak soudě podle síly třasu musel mou pracovnou procházet celý regiment duchů.