2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27.-28. / 29.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Pátek 22.7. 2005,
  • Saddám Husajn stanul před soudem a vyslechl obvinění ze zločinů
  • Klaus zásadně odsoudil čtvrteční sérii teroristických útoků v Londýně
  • Ministr Němec zvažuje kárnou žalobu na nejvyšší státní zástupkyni Benešovou
  • Po teroristických útocích v Londýně policie nebude zvyšovat bezpečnostní opatření
  • Kandidátem KDU-ČSL na prezidenta NKÚ je hejtman kraje Vysočina Dohnal
  • Grossová vydražil svůj dům na pražském Proseku za 6,3 milionu korun
  • Zemědělcům se pro změnu nelíbí ceny za obilí z letošní sklizně
  • Počasí v Praze: zataženo, k večeru mrholení

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Rozsévači strachu
    Podle dosud dostupných zpráv se dohromady nic nestalo: čtyři nové londýnské výbuchy snad zranily jen jednoho člověka a nezpůsobily žádnou oběť. V jistém smyslu jsou však hrozivější, než ten první útok. Ten zasáhl nepřipravené město. Tentokrát útočníci vyrukovali proti společnosti, která byla ve střehu. To, že se „nic nestalo“, není důsledek onoho střehu, nýbrž záměr nebo nedbalost nebo amatérismus. Zásah naznačil, že může být proveden znovu a znovu.

    Víme, že spolehlivá ochrana proti teroru neexistuje. Přesto nás překvapuje a jsme zaskočeni, že druhý úder byl tak snadný. Kdyby ochranka chytla kandidáta na mučednictví s batohem trinitrotululenu na eskalátoru, řekli bychom – funguje to, bráníme. Jenže tentokrát se ani nepodařilo chytit podezřelého. Technicky vzato, jsme na tom špatně – a záměrně píši „my“, protože nás se londýnské útoky týkají také.

    Tony Blair nabádal občany ke klidu a bylo to asi to nejlepší, co mohl v danou chvíli udělat. Pokud společnost zůstane klidná a nenechá se vyšinout k jakýmkoli výstřelkům, rány terorismu půjdou mimo cíl, třebaže budou zraňovat a zabíjet. Prvotním cílem je totiž strach a druhotným cílem je ústup od hodnot, na kterých naše civilizace stojí. Dokud se nezačneme bát, nebudeme na tom tak špatně, jak by si protivník přál.

    RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
    "Onehdy jsem slyšel, že "dřív", rozumějte za komunistů, byly mezi lidmi lepší "mezilidské vztahy". Už dlouho jsem neslyšel tak velkou pitomost!
    Převládající nálada byla totiž strach. Záleželo samozřejmě na tom, kam člověk patřil. Kdo patřil k "vítězné třídě", tedy fakticky ke skupině kovodělníků a horníků, pak asi strach nemusel mít, ale už partajní funkcionáři strach měli a jaký! Často o holý život.
    Toto ovšem jsou moje vzpomínky a jako kluk pěti až patnáctiletý jsem pochopitelně žádného bafuňáře neznal. Atmosféru strachu jsem vnímal okrajově. Rodiče před dětmi nemluvili o politice, to se opravdu nedoporučovalo. Stalo se třeba, že můj otec přede mnou komentoval Stalinův pomník v tom smyslu, že je to obluda a hnus. O pár dní později jsme se učili o pražských pamětihodnostech a Stalinův pomník paní učitelka uvedla coby pamětihodnost číslo jedna, jak jí určovaly osnovy (doklad české posranosti - dokončen byl v květnu 1955, tedy dva roky po smrti nejhoršího vraha lidských dějin a stržen až o sedm let později). Já, pitomec, jsem se přihlásil a namítal jsem, že to žádná pamětihodnost není, nýbrž obluda a hnus, neboť to říkal tatínek. Paní učitelka pak prosila mého otce, aby si přede mnou dával pozor na hubu, že by nějaké dítě to mohlo prásknout doma a rodič - udavač by mohl všechno bonznout tajné policii.
    Navíc, nikdo nevěděl, na koho mohl narazit. Pozoruhodné množství lidí patřilo k doslova zuřivým komunistům - a z nich se, pak během času často stávali obrodáři a progresisté a nejednou i disidenti. Z kohokoli se mohl vyklubat bolševik. Namátkou vzpomínám, jak jsem byl s tatínkem vítat maminku na Masarykově nádraží po návratu z Polska, bylo to tuším někdy v roce 1957. Koupila mi tam na trhu plechovku cocacoly, věděla, jak jsem na ni zvědavý, slyšel jsem o ní, četl jsem o ní, ale nikdy neochutnal ani kapku! Ukazovala mi ji na peróně. Šla kolem ajznboňačka. Nenávistně pohlédla na plechovku, na matku a pak se obrátila na mě:
    "Pořádně se po tom americkým svinstvu poser!"
    Neposral jsem se. Chutnala skvěle, řekl bych dokonce, že byla mnohem kvalitnější než to, co se prodává dnes. Taky plechovka byla důkladná - žádný tenoučký plíšek, ale pořádný plech, co se musel otevřít otvírákem!
    Mezilidské vztahy rozhodně lepší nebyly, zato plechovky, ty ano.

    PSÍ PŘÍHODY: Každému jeho Dior
    Ta naše jemná něžná Iris se taky chce líbit a šlechtí se a voní, jako každá jiná dáma. Dělá to svým způsobem. Když to takhle napíšu, je každému jasné, že se navoněla něčím opravdu smrdutým. Žádného skoku do močůvky se nedočkáte - i to má svoji logiku. Ke skoku do močůvky by došlo, kdybychom byli na společném auto - kolistickém výletu a čekala nás stokilometrová cesta domů autem v horkém červencovém dnu. To co popíši se stalo naopak doma, na trávníku před barákem.
    Iris kolem nás pobíhala a pomáhala při běžných zahradních pracích. A pak najednou tvářičkou se třela o zem, zálibně, labužnicky. Myslel jsem, že ji něco svědí a že se drbe. Odběhla, pak s e vrátila a znovu se třela, tentokrát na druhé tváři. Naivně jsem si pomyslel, že jde o nějaký zvláštní případ psího symetrického svědění. Ljuba ji zná líp než já. Bedlivě prozkoumala místo, o které se drbala. No jo, ležela tam scíplá žížala, pěkně dlouho scíplá.
    Iris nekářu, neplísním, ani Ljuba ji nekáře a neplísní.
    Ostatně, ani Iris mě neplísní za moje ranní Paco Rabane After Shave.