|
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS:
Jazykové opáčko
Nenávistné výpady a třídní zášť, situace, která z ostré kampaně udělá ještě ostřejší kampaň, až bude úplně nejostřejší - toto vše bylo propíráno po únoru 1948 a před únorem 1948 a na stranické půdě a nestranické půdě tisíkrát a miliónkrát. No a vida, je to tady zase, soudruh místopředseda KSČM Klimša oznamuje ostatním soudruhům, že protivníci jejich strany jsou cvokové a podvodníci a sumárně vzato, kriminální živly, vydávající se za politicky pronásledované. I to známe z minula. Jejich režim neznal pojem "politický vězeň". Kdo byl v kriminále, byl prostě kriminálník, a tenhle pohled na věc se zřejmě nezměnil.
Soudruh Klimša má jistě pravdu, že s blížícím se datenm voleb bude přihořívat. Můžeme čekat, že jeho jazykové opáčko nebude zdaleka poslední, že připomínek slovníku minulosti bude přibývat, až si budeme připadat, že jsme se vrátili do éry "zostřeného třídního boje". Komunisté se na to nejen připravují, oni se na to těší. V "zostřeném třídním boji" jsou doma,jako ryba ve vodě, vždyť nenáívist je jejich bytostně vlastní živel, na ní jejich ideologie stojí a leží. "Nenávistných útoků" se nebojí, vítají je a tam, kde nejsou, si je dokáží i vyrobit. Jediné, čeho se opravdu obávají, je nezájem a zapomenutí. Zdá se ale, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než se v téhle zapomněnce ocitnou.
Dodatek
Čtu: Paroubek pohrozil Klausovi omezením zahraničních cest kvůli jeho postoji k ÚEU. Není on ten Paroubek taky tak trochu na hlavu padlej?
|
RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Parní lokotky
Parní lokomotivy nejsou zas taková rarita, dodnes je vídáme při různých vzpomínkových
jízdách. Já je ale zažil v plném provozu. Bydleli jsme v oněch padesátých létech těsně
u kolejiště Wilsonova nádraží a když píšu těsně, tak to bylo těsně: v prvním patře, s
okny na úrovni kolejí. K nádraží patřila výtopna. To bylo něco jako garáž, do toho
posunovací lokotka přitlačila lokomotivu, pod ní se zatopilo a to mizerné hnědé uhlí
začalo jakž takž hořet. Aby hořelo pořádně, k tomu měla výtopna vysoký komín, aby byl
velký tah. Ten kouřil a smrděl rovnou k nám do oken.
Pak k lokotkám patřil kravál. Nevím proč se to dělo, ale dělo se to, hlavně v zimě:
přistavili lokomotivu k nám před okna (vzdálenost tak cca 30 m) a ona začala rozjíždět
kola, pak zabrala a kola se začala s rachotem protáčet.
Naše rodina to už ani neslyšela, ale když někdo přišel na návštěvu, nadskočil, když
to slyšel, protože myslel, že nastalo zemětřesení.
Špína k jízdě vlakem neodmyslitelně patřila (to je pěkná tradice, kterou České dráhy
drží dodnes). Tuplované to bylo v tunelu, před tunelem bylo nutno zatáhnout okna,
protože jinak by šel do kupé smrad a taky by padaly saze.
Moc jsem měl rád vláčky motoráčky - vidím takové na kolejích dodnes! Už dávno
jsem žádným nejel, měl jsem nejradši ty, ve kterých byla kamna, aby se lidé ohřáli.
Takže motoráček jel, a mohl mít radost, že má taky komín a taky kouří jako velká,
dospělá lokomotiva.
|
PSÍ PŘÍHODY: Týmová práce
Bart a Iris, to je smečka, a smečka, to je tým, a když je někde tým, nastává týmová
práce. Bart a Iris společně hlídají u plotu a štěkají na babičky belhající se
kolem. Iris je pes běhací, vždy je vpředu, něco jako předsunutá hlídka. Toho využívám
já. Když vidím, že se Iris zastaví a ohlédne se po Bartovi, vidím, že někde vpředu je
jedlý pes. Takže vlastně využívám (zneužívám) Irisčiny týmové součinnosti k vlastní
prospěchu a Bartově neprospěchu. Ve věci jedlých psů se naše zájmy zásadně rozcházejí,
já jsme proti jejich pojídání.
Někdy je to ale trochu na levačku, Jako dnes.
Vycházeli jsme z pozemku. Nasadil jsem Bartovi košík, připnul ho na vodítko,
odemknul jsme branku. Otevřel jsem ji a Irda vyběhla ven. Bart vyšel z branky, já
jsem s e otočil k brance a zamykal ji, poté, co jsem se rozhlédl, abych se přesvědčil, že
nikde není jedlý pes.
Jenže Iris poběhla o deset metrů dál a měla jiný pozorovací úhel, než já - a Bart.
Spatřila jedlého psa a začala štěkat. Já byl Bartovi zády a držel jsem vodítko levou
rukou.
Takovou cukaturu jsem nezažil už sakra dlouho. Bart vystartoval a já dostal ten
zásah, když už měl rychlost expresního vlaku. Odletěl jsme dozadu a - nepustil jsem
vodítko. No, ustál jsem to a Iris, ta se ještě dlouho smála, jak to dobře zařídila.