 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Pátek 20.5. 2005,
|
- Americký prezident Bush připustil problémy v poválečné fázi v Iráku
- Premiér Paroubek prohlásil, že chce být volebním lídrem ČSSD v roce 2006
- Prezident Klaus podepsal registrační pokladny, ale vetoval pravidla inspekce práce
- Evropští demokraté se obrátili kvůli vystupování Klause proti euroústavě na Ústavní soud
- Odpůrci euroústavy se budou moci ucházet o část z 200 milionů na kampaň pouze letos
- Za výrok "Komunisté jsou prasata" v ČRo chtějí komunisté žalovat Ester Kočičkovou
- Liberecká společnost, která desítky let vyráběla deky značky Larisa, je v konkurzu
- Policie obvinila z loňské vraždy důchodce tři mladíky ve věku 16 a 17 let
- Počasí v Praze: oblačno bez přeháněk, postupné oteplování
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Sága uzavřena
Celosvětovou premiérou se uzavřel filmový cyklus Hvězdných válek. Osmadvacet let, to je hodně dlouhý časový úsek v dějinách filmu a hodně velký časový úsek ve vývoji společnosti. Lucasův cyklus přesáhl hranice filmového světa přinejmenším ve dvou ohledech. Jeho název „hvězdné války“ se stal politickým pojmem. Zatímco úředně se kosmická obrana Spojených států nazývala „Strategickou obrannou iniciativou“, novináři jí přilípli „Hvězdné války“. Úřední název byl nechutný, odpudivý a politicky korektní (což je totéž), kdežto onen neoficiální byl veselý, ironický a divoce kontroverzní. Však taky kontroverze neskončila dodnes.
Sám cyklus je zajímavý mimo jiné i v tom, jak reflektuje postoj společnosti k ideji zla, to je druhý zajímavý aspekt. Nejstarší díl z roku 1977 pojímal zlo jednoznačně: Darth Vader byl po všech stránkách zavrženíhodný představitel Temné síly, schopný bez mrknutí oka zničit celou planetu se všemi obyvateli. V dalších dvou dílech se poměr k němu měnil až se zcela změnil – vyklubal se z něho hrdinův otec a na jeho pohřbu se plakalo, aniž kdo uronil slzu nad milióny bytostí, jež oplakávaný zahubil. Zvítězila politická korektnost? Dozajista. A ta triumfuje ve třech nových dílech, rozhodně i v tom posledním, který měl včera premiéru. Za osmadvacet let se svět změnil – proti zlu se už nebojuje, zlo se chápe. Sága je uzavřena a co ještě je uzavřeno, to se ještě uvidí.
RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - sci-fi
V neděli jdu na Hvězdné války, proč tedy nezavzpomínat na sci-fi z padesátých let! I to patří do mého vzpomínkového seriálu na dobu dětství. Nepamatuju, že bych pojem "sci-fi" v dětství slyšel. Tatínek hovořil o "utopické literatuře", to bylo ozačení ještě z první republiky. Četl jsem Verna, Wellse, samozřejmě J.M.Trosku a sem tam nějakého Fauchara. Sci-fi byla tenkrát na ošklivci a knihy toho druhu nevycházely, až koncem padesátých let,kdy začal vycházet na pokračování Babulův triptych o Planetě tří sluncí a objevily se romány Běhounkovy.
Obrovsky na mě ale zapůsobil sovětský film Planeta bouří. Zde u nás na Psu v oddíle Sarden o něm píše Vašek Pravda, který ho viděl před čtyřmi lety v Roxy. Podle toho, co píše, je to asi pěkná ptákovina. Jenže Vaškovi opravdu nebylo deset let,když na to kokal, a k prožitkuje třeba takového věku! V paměti mi uvázlo jen to, že robot se brodí po kolena v žhavé lávvě azahyne v ní, aby mohl zachránit malého chlapečka. Po mnoha letech jsem se dozvěděl, že Američané koupili ten film, vyházeli z něho hrané scény a do trikových scén vpravili vlastní materiál s vlastním příběhem - což ostatně udělali s českým sci-fifilmem Cesta do pravěku, taktéž z této doby.
Když ale mluvíme o sci-fi té doby, ještě vzpomenu na Člověka obojživelníka a Tajemství dvou oceánů. Když teď Levné knihy vydávají DVD za stovku, kéž by získaly licenci i na tyhle filmy a zpřístupnili je pamětníkům!PSÍ PŘÍHODY: Není psí auto jako psí auto
Moje auto ford Ka je vysloveně psí auto. Zadní opěradla mám trvale složena a na nich je
vytvořen pelech pro Barta a Iris. Když jedeme v kompletní sestavě, vpředu vede mě sedí
Ljuba a pejskové trůní vzadu a koukají z oken.
Když jedu s Bartem, Bart má místo vzadu, ale když jedu jenom s Iris, pak je to jinak: Iris chce sedět vedle mě na sedadle pro spolujezdce. Já to Irdě trpím. Nerad jezdím sám a vítám, když vedle mě sedí nějaká blízká bytost.
Onehdy jsem ale nejel vlastním autem, Ljuba mi půjčila svého Nissana Micru. Iris měla jet se mnou. Otevřel jsem jí dveře, Iris opatrně vstoupila - žádné hup, jako to dělá Bart, opravdu vkráčí dovnitř. Takže: ťap levá úřední, ťap pravá přední, ťap, levá zadní, ťap, pravá zadní... a pak ťap, levá přední na sedadle - a Iris se šinula na sedadlo spolujezdce! Přesně tak, jak to dělá v mé fordce.
Kdyby řídila Ljuba, ta by ji přetrhla jak tajtrdlíka! Iris vždycky leží na podlaze před předním sedadlem, když řídí její paní.... Mazaná je jak opice. Takže, nejde jenom o to, jaké je to auto, jde i o to, kdo ho řídí a kdybych řídil papamobil anebo Rollse britské královny, Iris by udělala ťap a zase ťap a seděla by pěkně vpředu a koukala by ven a tvářila by se, že to tak musí být.