RODINA A PŘÁTELÉ: Můj oblíbený sport, NEKOUKÁNÍ na hokej
No jo, taky jsem se díval na utkání ČR-Kanada. Ale neřval jsem gól, to řvala Ljuba a Annou! Vracím se k nedělnímu večeru, k finálovému hokejovému utkání. Připouštím, že pro mě je nedívání na hokej tak trochu sport. Opravdu, nedívám se na hokej, pravidla znám jenom matně. Na zimním stadionu jsem na hokeji byl jen jednou v životě a to jen proto, že jsem tam musel fotit pro nějakou výstavu hokejisty, jinak by mě tam nikdo nedostal. Nebyl jsem nikdy v hospodě a nekoukal na velkoplošnou obrazovku (s hokejem - jednou mě tam Ljuba a Anna vytáhly a díval jsem se na fotbal a prohráli jsme).

Je to v jistém smyslu sport. Vyžaduje pevnou vůli, především: nedívat se na hokej a zůstat v kuchyni, v křesílku, s knížkou v klíně a skleničkou bílého po ruce, když dvě rozvášněné ženštiny vedle vřeští gól, gól? To chce sakra pevnou vůli.
Taktéž nervy. Potkávám lidi a ti se mě ptají, co říkám tomu hokeji.
"Jakému hokeji?" odpovídám otázkou.
Dívají se na mě zpytavě.
"No přece mistrovství světa."
"Aha," já na to. "A KDY SE BUDE KONAT?"
Chce to také soustavnost a důslednost. Kdybych jednou koukal a podruhé nekoukal, nikdy bych nedosáhl takového výkonu v oboru tupého pohledu, jako když se nedívám nikdy a někdo se mě ptá na názor ve věci utkání Kudla proti Nudle.
No a vidíte, v neděli večer jsem hanebně selhal. Díval jsem se na třetí třetinu. Ale neřval jsem gól, tak dalece jsem se své sportovní letoře nezpronevěřil!

PSÍ PŘÍHODY: Bleskový start, okamžité zastavení
Iris má novou kamarádku. Je to štěněcí holčička, hladkosrstý foxteriér Ema.Má ještě kapesní rozměr, ovšem výkony podává úctyhodné. Patří do rodiny Ljubina bratra a jejích rodičů, žije spokojeně na zahrádce u domku za Prahou a když přijedeme, je v sedmém nebi, samozřejmě ne kvůli Ljubě a mně, ale kvůli Iris.

Iris si ji oblíbila, třebaže přesně nechápu, proč. Její hry jsou psí,jaké jiné. Tak například se rozběhne a hup, skočí Irdě na hlavu a odrazí se a peláší pryč. Irda se za ní rozeběhne, jenže Ema už je úplně jinde, využívá svých trpasličích rozměrů, podbíhá pod židlemi, a už je na druhé straně zahradního sezení, oběhne je a hup, skočí Irdě na záda.
Iris ji honí. Konec konců, je to lovecký pes (třebaže ne honicí). To by bylo, aby nechytila takového mrňouse! Jenže ono to není jen tak.
Ema vynalezla taktiku okamžitého zastavení. Je to taktika geniálně prostá. Jaký je problém zastavení? Setrvačnost. Ta vás žene vpřed, tím víc, čím rychleji běžíte. Je třeba brzdit a to je zase věc přilnavosti, adhese. Energie s e přenáší na tlapy, ty musejí pružit, jinak by šel pes na čumák.
No a Ema jde na čumák. Vymyslela něco jako parakotoul. Vyprovokuje Iris k honičce, jedním okem kouká dopředu, druhým dozadu a když už má Irisčinu tlamu u ocásku, sekne parakotoul přes levé rameno. Plocha těla má podstatně větší adhesi, než součet ploch čtyř tlapek a Ema zastaví na deseti, dvaceti centimetrech, kdežto Irda běží dál a ubrzdí to na dvou, třech metrech. A to už je Ema schovaná pod židlí.
Funguje to. Zkuste to taky.