RODINA A PŘÁTELÉ: Přehlídka prohledaného času
Už jsem se smířil s tím, že pořád něco hledám. Kdy? No, pokud si vzpomínám, někdy v té době, kdy jsem pořád hledal, kam jsem založil kyblíček a lopatičku. Minulý týden jsem hledal notebook. Mám mrňavej notebook, opravdu ve velikosti knihy. Věděl jsem, že nemůže být opravdu nikde zapomenutý, odložený. Vybavil jsem si krok za krokem všechno, co jsem dělal a kde jsem byl. Vycházelo z toho, že musí být doma. Jenže kde doma, když doma není?
Byl doma. Založený mezi knihami. Zatracená miniaturizace!
Momentálně hledám mobil. Podobná situace. V sobotu jsem nikde nebyl, pracoval jsem v mé pracovně na Mrázovce, pak mi volala Ljuba, kdy přijdu k obědu, už jdu, odpovídal jsem. nasedl jsem do auta (pak jsme měli pokračovat po obědě v cestě to Semil), odjel domů na Blaženku a od té doby hledám mobil.
Ještě někde mám přívěsek na klíče, který se začne ozývat, když písknu. Teoreticky je to výborná pomůcka. Klíče, to je taky vděčný objekt k hledání. Jenže obvykle se mi nepodaří zapískat ten tón, na který je přívěsek naladěný, zato chřestění klíčů ho zajímá stoprocentně, takže pořád se mi ozýval z kapsy (dokud jsem se pokoušel ho používat).
Principiálně jeto ale chytré zařízení. Potřeboval bych na několika objektech mít něco, co by na sebe dokázalo upozornit v případě, že to hledám. Na mobilu, samozřejmě. Na notebooku. Na foťáku. Na nabíječce k foťáku.
Měla by to být krabička s displejem, taková, jako používají ve filmech o Vetřelcích. Tam tím směrem je mobil, dvacet pět metrů ode mne.
Teď ještě vymyslet něco, co by mě dokázalo navést k té krabičce, až ji někam založím a budu ji hledat.

PSÍ PŘÍHODY: Letní počasí a bolavá záda
Bolesti spojujeme obvykle se zimou. Bolavé koleno, o tom taky něco vím. Bolavá záda. A co Bart? Ten mi už několikrát přivodil bolavá záda. Jednou jsem se ohýbal pro něco, snad ležel dukát jak z mincovny vykutálený na zemi, a Bart spatřil jedlého psa a vyrazil a trhnul vodítkem a já měl na další týden o zábavu postaráno.
Aktuálně mě taky bolí záda a Ljuba mi naordinovala čínskou náplast a je to teď mnohem lepší (jak píše Havlíček... jeto relativně lepší). Bart ale nejeví ani špetku ohleduplnosti k mým zádům.
Musí přece vidět, že se pohybuju nějak divně, jinak, než obvykle. Že si zavazuju tkaničky jako kdyby se mi zkrátily ruce nebo naopak nohy prodloužily o půl metru. Že se narovnávám s čilostí uhlíře po celodenní šichtě. Musí to vidět a je mu to jedno.
Musím ovšem uznat,že ani on nekvílí a nekňučí, když ho něco bolí. I on je pán v letech a má svoje bolístky a bolesti. Je to rotvajler, pes podivně konstrukčně řešený - velké těžké tělo na tenkých nožičkách. Samozřejmě, že ho občas bolí noha a kulhá. Je dokonce kupodivu,že se to děje zřídka - v jeho věku někteří pejskové už kulhají pořád. Je to statečný trpitel. Trpí sám, nestojí o to, abych s ním jeho bolest sdílel.
Takže nemám nárok na jeho soucit. Musím snášet nápory jeho energie na konci vodítka. Od něho nemohu úlevu čekat. To spíš od té čínské náplasti a od milosrdného hojivého času. A samozřejmě taky od počasí, které je chválabohu teplé, jako v létě (když se v létě vydaří).