RODINA A PŘÁTELÉ: Velká doba sněhuláků
Úžasná zima! Jedna z nejkrásnějších zimních nedělí, co pamatuju. Uvítat ji přišly roty sněhuláků. Sám jsem v životě postavil tolik sněhuláků, že by mohli tvořit záložní armádu čínského císaře. Připouštím ovšem, že jsem byl vždycky tradicionalista. Když klobouk, tak hrnec, když nos, tak mrkev, když knoflíky, tak kousíčky uhlí.
Dnešní sněhuláci mají základní strukturu stejnou. Je fakt, že by se těžko dělal sněhulák jinak, než koulením po sněhu. Mimochodem - je to dojemný limit velikosti - koule je pak tak veliká, že se nedá dál kutálet, zajde a svoji velikost. Mnoho obchodních a výrobních firem takto skončilo. Mnohé říše zahynuly. Kdyby jejich vládcové stavěli více sněhuláků, věděli by, že nemá smysl vést tolik dobyvačných válek.Kdyby Napoleon stavěl sněhuláky, netáhnul by do Ruska. Jenže na Korsice se si moc sněhuláků nestaví.
Zpátky ke sněhulákům. Zatímco já jsem stavěl tradiční, dnes sněhuláci vypadají jinak. Například v Prokopském údolí jsme viděli s Ljubou sněhuláka, který vypadal jako sněhulák, až na tu poslední kouli - a ta byla obrobena do podoby psa. Vypadalo to tedy, jako kdyby si pes vylezl na velikánský podstavec. Nebo: dnes ráno jsem viděl sněhuláka, který měl sněhové vlasy. Možná, že jeho tvůrce byl inspirován Sochou svobody, ty vlasy byly jaksi paprsčité. Vypadalo to ovšem náramně - byl to punk sněhulák až na to, že měl bílé číro, nikoli červené nebo modré.
Pozdravil jsem ho a v duchu poděkoval jeho tvůrci. Tak to v životě chodí: lidé jsou stavitelé sněhuláků, a bořitelé sněhuláků. Ty bořitele sněhuláků by měli pochcávat psy, nikoli sněhuláky. Jenže jděte a vysvětlete to pejskům.

PSÍ PŘÍHODY: Hodně ranní procházka
Na jiném místě si pochvaluji úžasnou zimu. Například: je zima, pořád zimní období, s mrazem a sněhem, a ráno už je světlo! Vyrazili jsme v neděli ráno s Bartem hodně brzy, hned po sedmé, protože jsem měl v Institutu digi fotografie celý den seminář. Obzor byl lososový, nikde nikdo, bylo nedopsáno, jak nazývám tento stav, kdy široko daleko není ani jedlý, ani nejedlý pes.
Bart pobíhal velmi pyšně a dával najevo, že celá ta zasněžená krajina mu patří. Nebo dokonce ho napadlo, že je to jeho dílo! V noci sněžilo a nikde nebyly žádné stopy, kráčeli jsme po staré Mrázovce jako první, já zanechával veliké šlápoty po botách pohorkách, Bart popisoval sněžnou pláň složitým zápisem svých ťapek. Kdyby tam někdo namaloval notovou osnovu a zahrál podle našich not, mým notám by asi odpovídal buben: bum, bum, bum. Hodně monotónní muzika. Navíc, snažil jsem se, abych monotónnost zachoval. Kdybych sebou někde říznul, musely by třísknout činely a někdo, kdo by na takovém koncerte podřimoval, aby s e mohl vzbudit.
Hudba podle Bartových not by vypadala jinak. Musím se poradit se Stivínem, jak ji instrumentalizovat. Klarinet by byl dobrý, jenže na klarinet by se hodily stopy nějakého drobnějšího psa. Bart má přece jen pořádné šlápoty. Možná tedy, že by se hodil nějaký saxofon, hodně nízko zvukově posazený. Hrál by a hrál, pokud ovšem bychom nepotkali jedlého psa. Pak by musel spustit celý orchestr, něco ve stylu Čajkovského předehry 1812.