ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Petr Ibl odešel z předsednictví klubu ČSSD
Takže ještě v pondělí to bylo jaksi nejasné, jak to s Petrem Iblem bude, jestli odejde, jak sliboval, nebo neodejde, jak sliboval. V úterý učinil, co slíbil, tedy odešel a místopředsedové zůstali, třebaže si Ibl přál, aby odešli spolu s ním. Grossovi vadí, že 70 sociálně demokratických poslanců je ve sněmovně málo aktivních, že viditelná je jen malá část. Je otázka, do jaké míry za to může Petr Ibl, tento pilný student vysoké školy SNB a někdejší komunistický bachař, po pádu režimu který mu připravil tak pěknou kariéru dostal prověrku pro přísně tajné materiály a dokonce se dostal do komise pro svazky StB. Sociální demokracii věru nepomohlo, když si takového člověka postavila do čela poslaneckého klubu a přejme si, aby jeho odchod byl znamení, že se změnil vítr a že to bolševické zatuchlo začne - jistě ne naráz - ze sociální demokracie větrat. Pořád je šance na to, že by Grossova strana, až odejde po zřejmě nevyhnutelně prohraných volbách do opozice, se stala stranou pro slušné inteligentní lidi se sociálním cítěním. S Ibly v čele to možné nebylo. Ještě to je dobře připomenout, že totální rozval sociální demokracie není nic, co by si rozumný, i pravicově smýšlející člověk měl přát.

Zelení před krachem
Na pokraji finančního krachu se ocitla Strana zelených. Navíc je tu podezření, že nejmenovaní dva členové bývalého vedení stranu hezky česky řečeno vytunelovali, dřív se tomu říkalo - zpronevěra peněz. Snad by ji měly zachránit volby v roce 2006, to je spoléhání na případné státní peníze. Opravdu těžko si představit, že takový obraz naláká voliče k tomu, aby Zeleným dali hlas. Nejde o postoj k přírodě a její ochraně. Jde o postoj k lidem, kteří nedokázali uspořádat ani vlastní finanční prostředky - a přitom se hlásí k tomu, že by chtěli mít bezprostřední vliv na prostředky celého státu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo o Vánocích 3.
Je mezisvátčí, takže ještě jedno vánoční vyprávění vydržíte. Vždyť další Vánoce budou až za rok.
Vrátím se ještě k nakupování. Moje dámy, tedy Ljuba s Annou, mi vyčítaly, jak jsem se děsně blamoval, když jsem psal ve Psu, že "vánoční shon, co je to", povídání o tom, že žádný élent nepozoruji. Článek vyšel jednadvacátého a toho dne, jako na potvoru začal élent takový, že byl viditelný i mým zrakem. Projevil se hlavně zácpou v Kartouzské ulici u nás na Smíchově, tam kde stojí obchodní dům Cafour (Carrefour). No a den před štědrým dnem jsem byl s dámami v dotyčném Cafouru nakupovat a musel jsem uznat,že tam je vcelku dost lidí. Nicméně - nikdo po mě nešlapal a když jsme se dostali ke kase, před námi byli tři lidé, tak jaképak "o zabití"?
Což mi připomíná, že bych měl napsat o těch mandlích.
Někdy se totiž nějaká příhoda nestane, ale mohla by se docela snadno stát.
Nuže, mandle. Měli jsme jich doma pytel a já z pytle užíral. Vcelku veřejně, nenařizoval jsem si kvůli nim tajného budíka na dvě ráno! Žádné námitky. No a když došlo na pečení vánočky, Anna hlásila, že je vše připraveno, všechny ingredience, mandle jsou ve skříni...
Tuto poslední informaci jsem musel korigovat. Ve skřínce byl pytel a v něm pět mandlí, co tu zbyly.
Takže v tom Cafouru bylo na mně, abych koupil mandle.
Mají tam jedno oddělení s ořechoidními plody. Jsou to skleněné válce s násypkou. K té násypce dáte sáček, pohnete páčkou a nasypete si kolik potřebujete,odevzdáte sáček panu vážnému, on vám sáček zváží a přilepí na něj papírek s cenou.
Jenže mandle jsou tvaru, abych tak řekl, mandlovitého, podlouhlé se špičkou, a ony se zašprajcovaly v hrdle násypky a nechtěly se mi nasypat do sáčku. Všechny ostatní plody by se sypaly: lískové oříšky, kešu oříšky slané, kešu přírodní atd., jen ty bestie mandle ne.
Byl jsem trochu jako Mister Bean. Přiložil jsem hrdlo sáčku, a bum, praštil do násypky pěstí. Podruhé, potřetí. No, napočtvrté se to povedlo a mandle hrkly ven, do sáčku, ale napadlo mě, jaké by to bylo hezké v duchu Mister Beana, kdyby v tu chvíli do mě někdo vrazil a já cuknul se sáčkem a patnáct kilo mandlí se vysypalo na podlahu v tom Cafouru, kde vrcholilo předvánoční běsnění!

PSÍ PŘÍHODY: O tečení času
Čas neohlodává jenom nás, lidi. Ani pejsky nešetří - a netřeba se zmiňovat o tom, že jim čas teče rychleji, než nám. Tak například Iris výrazně zešedivěla na hlavě za tu dobu, co ji znám, tedy necelé dva roky. Bart kupodivu nešediví. Pravda, už jako štěně měl několik bílých chlupů na levé straně hlavy, a tohle bílé místečko se mu tam drží dodnes, jinak ale na bradě nešediví a tam se věk projevuje nejdřív.
Oběma pejskům, jak Iris tak Bartovi, už jde do let, Bartovi bude příští rok deset"
Měl by mít rozum, říkám si, když ho držím na vodítku a on skáče, celý horlivý na natěšený, že někam vlítne a udělá pořádek.
Taky Iris neztrácí formu a je pořád ta úžasná běžkyně, která miluje hluboké rokle a strmé stráně, které zdolává "direttissimo", tedy napříč vrstevnicemi.
Předsváteční a mezisváteční čas nepřeje výletům, pořád byly nějaké podnikové večírky a slavnosti a loučení se starým rokem, takže ven jsme se nedostali za posledních čtrnáct dní ani jedou!
Jen s Iris jsme se vypravili na Štěpána na Kampu a tam opět osvědčila svoje skvělé běžecké schopnosti. Než jsme se dostali k Werichovu domku, oběhla trávník snad desetkrát!
Mimochodem,na Kampě dokončují práce na protipovodňových zátarasech - jsou tam usazené patky pro kovové zábrany, které zachránily velkou část centra Prahy v roce 2002. Zábrany vynalezl německý technik Erik Kossbiel, ve vylepšené podobě je u nás vyrábí firma EKO. Myslím, že pan Kossbiel by si zasloužil mít na Starém městě když ne pomník, tak aspoň pamětní desku. Stejně si myslím, že zaslouží pomník.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI