2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27.-28. / 29. / 30. / 31.

červen / 1. / 2. / 3.-4. / 5. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10.-11. / 12. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17.-18. / 19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24.-25. / 27. / 28. / 29. / 30.

červenec / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16. / 17. / 18. / 19. / 20.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Pátek 24.12. 2004,
  • V Česku definitivně skončilo zhruba 140 let povinné vojny
  • Soud EU zamítl odklad sankcí proti Microsoftu za zneužívání dominantní pozice na trhu
  • Prezident Václav Klaus podepsal zákon o státním rozpočtu se schodkem 83,6 miliardy korun
  • Policejní prezidium zatajilo před ministrem a inspekcí MV zprávu o kriminalizaci nevinných
  • Výše uvedené tvrzení deníku Právo vedení ÚOOZ popřelo, policejní prezident Kolář mlčí
  • Pendolino poprvé vyjelo s cestujícími, ode dneška jezdí na trase Praha-Děčín a zpět
  • Vláda schválila národní strategii protidrogové politiky na dalších pět let
  • Soud zamítl žádost Jaroslava Liznera o obnovu procesu
  • Počasí v Praze: zataženo, ráno s drobným sněžením

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vánoce pana Povondry
    Pan Povondra, to je přece ona postava z Čapkova románu Válka s mloky. V závěru knihy, v níž se hroutí svět postupně likvidovaný armádami inteligentních mloků, pan Povondra, dosud ubezpečený, že do Čech se mloci nikdy nedostanou, spatří prvního mloka vystrkova hlavu z hladiny Vltavy. Neměl z toho dobrý pocit. Jeho potomek mohl možná mít podobné pocity, když spatřil v pražských ulicích v předvánočním světě Santa Clause, tedy člověka převlečeného do červeného kabátku s bílou čapkou z umělé kožešiny. Za dob dávno minulých jsme coby chlapečkové pozpěvovali: Děda Mráz není náš, je to ruský šmelinář, to vše v rytmu rock´n rollu. Svatý Mikuláš podnikl i letos invazi ve steré své podobě na Staroměstské náměstí, s podporou čet andělů a čertů. To je v pořádku. Ale Santa Claus, ten je též v pořádku? Třebaže není náš, a je to nepochybně americký šmelinář? Uvidíme za deset, patnáct let. Zatím se mu nepodařilo živé jesličky vystrnadit ani z toho Staroměstského náměstí. Zatím je odtud strnadí aktivisté z řad ochránců zvířat. Živé jesličky, to není v jejich očích žádná poezie, to je mučení zvířat.
    A mají svým způsobem pravdu.
    Živý Santa Claus je mučení toho člověka, který šaškuje v mraze za pár šupů honoráře. Živý oslík v papírovém Betlému je utýraný živočich zbavený svobody pohybu. Naštěstí je tu naveskrz moderní řešení - místo živého světa nastupuje virtuální svět.

    Do kin vjel Polární expres, klasicky vánoční podívání původu amerického, z dílny Roberta Zemeckise, autora filmů Návrat do budoucnosti, Smrt jí sluší a Forrest Gump. Také v Expresu hraje Tom Hanks, dokonce tento herec byl jeden z iniciátorů filmu. Jenže Hanks ani ostatní herci nevystupují ve filmu "živí". Jejich osoby a herecký projev byly přetvořeny do počítačové animace. To usnadnilo Hanksovi úkol sehrát pět rolí ve filmu, počínaje průvodčím expresu a konče samotným Santa Clausem. Realita hereckého projevu ustoupila tlaku virtuality. Tvůrci filmu včetně Hankse a Zemecise vysvětlují, že právě počítačové zpracování umožnilo vystihnout pohádkovou atmosféru literární předlohy Chrise van Allsburga. Zároveň je to kapitulace reality před virtualitou.
    Pokud ovšem chceme brát film se živými herci jako realitu! Před sto lety by se nám tehdejší estét a moralista vysmál. Divadlo, to je podle něho realita, divadlo a živí herci na scéně před živými diváky jsou jediný autentický způsob, jak se zmocnit poezie. Film, to není nic jiného, než stín fotografie vtisknuté do průhledného pásu.
    Je to jen posun měřítek, ne změna podstaty.

    V těsně předvánočním čase došlo k události u nás přelomové. Pražská Zemská porodnice u svatého apolináře umožnila, aby otec na internetu mohl sledovat porod svého dítěte. Porodník doktor Antonín Pařízek mu to umožnil, protože fyzicky se otec porodu účastnit nemohl z důvodů praktických, především zdravotních. Porod nebyl nijak roztrouben do světa pro potěchu čumilů, byla to skutečně jen exkluzivní virtuální přítomnost otce, spojení rodiny ve chvíli, kdy rodina má nejvíc držet při sobě. Bylo to poprvé, kdy se u nás něco takového stalo. Jak na to reagovat? Vidí pan Povondra zase nějakého mloka ve Vltavě? Budou rodiny sdílet svoje významné okamžiky přes internet? Nepatřilo tradiční čekání "jak to dopadne" k poezii otcovství? Tohle je dnes úplně pryč, a není ani třeba internetových přenosů. První fotografie potomka dnes rodiče mají dávno před porodem, díky technologii snímání obrazu ultrazvukem, nitroděložně.

    Možná, že rozpaky pramení z toho, že poezii jaksi mimoděk spojujeme s čímsi klidným, stálým, navyklým. Dnes rádi nyjeme nad kouzlem parní lokomotivy. Současníci George Stephensona by v roce 1829 sotva sdíleli naše dojetí při pohledu na jeho první prakticky použitelnou lokomotivu Rocket. Možná, že je načase smířit se s myšlenkou, že koncept změny a vývoje se může dobře s poezií a obecně vzato s lidskostí dobře slučovat. Je v podstatě jedno, jestli otec sleduje porod přes internet, nebo jestli je porodu přítomen anebo jestli nervózně čeká někde v ústraní - to co je důležité je to, aby měl svoji ženu rád a měl rád i děťátko, které se mu narodí. Možná, že jednou už nebudeme říkat "pokoj lidem dobré vůle", ale "bystré tempo lidem dobré vůle".
    Jen jedno nesmí zmizet, to je ta dobrá vůle.
    Mějte ji v duši, co se do ní vejde.
    Aston

    RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vánoce
    Měl bych pokračovat ve vyprávění o televizi padesátých let, jenže dnes je Ježíšek a za týden Silvestr, takže s TV až po Novém roce. Dnes o vánocích. Celá Padesátá jsou zde.

    Rané dětství jsem prožil s rodiči ve vesnici Slapy u Prahy.Bydleli jsme na kraji lesa a o vánoční stromky tedy nebyla nouze ani na našem pozemku - byl to rozsáhlý areál a les zabíral jeho značnou část, dodnes to tak je. Takže tatínek před Vánoci popadl pilku a fiknul smrček a bylo to.
    Totéž se dělo u sousedů, i oni měli tatínka s pilkou. Kdežto můj tatínek fikal strom velký, dvoumetrový, u sousedů - a jak jsem později zjistil, všude ve vesnici - se strojily stromečky maličké, vsazené do dřevěného stojanu ve tvaru kříže.
    Těch dárků moc nebylo. Mě zajímaly pochopitelně hračky, bylo mi pět let, když "padesátá" začínala. Hračky byly dřevěné, ale taky plechové - některé se dodnes vyrábějí, o některých jsem psal zde. Vyráběl se - a dodnes vyrábí - plechový džíp. Taky jsem ho jednou dostal pod stromeček. Byl to nepochybně Jeep Willys se vším všudy, jenomže když ho začali vyrábět a prodávat v americké kamufláži s bílou hvězdou na kapotě - tak ho měli sousedovic kluci. Já ho měl tuším modrý, ale jinak beze změny. Jednou jsem dostal i stavebnici Pražského hradu, krásnou, dřevěnou. Po mnoha letech jsem se o tom zmínil Ivanovi Steigerovi, tvůrci muzea hraček v Mnichově a v Praze (nebyli jste tam? Chyba! NUTNO VIDĚT!).
    "Můžete mi ho ukázat?" ptal se Steiger.
    "Nemohu. Od té doby uplynulo padesát let. Nezbylo po něm nic."
    "To není možné. Něco TAKOVÉHO by přece NIKDO nevyhodil!"
    Rozumí se, že tenkrát neměl tuhle hračku ve svých sbírkách. Snad ji už sehnal. Snad mu ji nadělil Ježíšek.


    -->

    NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI