2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Pátek 6.8. 2004,
  • Čtyři ministři vešli v úřad, ministr vnitra František Bublan, ministr spravedlnosti Pavel Němec, ministr pro čerpání peněz na místní rozvoj Jiří Paroubek a ministryně zdravotnictví Milada Emmerová
  • Pavel Němec chce zjednodušit právní řád, František Bublan se chce věnovat kauzám a Emmerová udělá pořádek v systému
  • Senát nechce, aby gymnazisté museli povinně maturovat z matematiky a vrátil příslušný školský zákon
  • Stanislav Gross prohlásil, že policie má nové indicie, které by mohly vést k dopadení pachatele granátového útoku z minulé soboty na Příkopech v Praze
  • Karol Sidon se stal "prezidentem rabínů v Česku a Praze"
  • Americký činovník ministerstva zahraničí John Miller varuje, aby Česko nelegalizovalo prostituci
  • Počasí v Praze: Příkladně letní den



    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Zábava na stadiónu
    Sedmnáct chlapíků kolem fotbalového klubu Viktoria Žižkov spadlo do močůvky - do aféry kolem úplatků a fixlování v kopané. O dalších a dalších fotbalových bafuňářích a soudcích slyšíme v rozhlase a televizi snad ob den. Kolik jich v tom dohromady lítá? Možná, že nakonec do toho spadnou všichni a mohli by pro ně otevřít speciální vězení na fotbalovém stadiónu. Lidi by se na ně mohli chodit koukat. Třeba by to bylo i zábavnější, než fotbalové zápasy s výsledkem "nula - nula".

    Že je dalších 17 obviněných v naší slavné fotbalové korupční aféře, tomu se našinec už ani nediví. S ohledem na poměry by to bylo i divné, kdyby tomu bylo jinak. Počet namočených klubů tedy dosáhl kulatého čísla deseti. Ale že je korupce i v Mezinárodním olympijském výboru, to přece jen překvapující je. Britští novináři se na oko pokusili koupit hlasy pro nominaci Londýna jako pořádajícího města pro Olympiádu 2012 – a byli překvapeni, jak snadný úkol to je. Bráno kolkolem si ale musíme přiznat, že to zas tolik překvapující také není. Olympijské hry už dávno nejsou pouhým čistým, ušlechtilým zápolením. Točí se v nich tolik miliard, že by členové Výboru museli být svatí, aby se jim z toho nezatočila hlava – a nepootevřely kapsy. Výbor teď spustí vyšetřování a budou padat hlavy, pokud vyšetřování potvrdí,, co novináři zveřejnili. Najdou se nové hlavy obdařené svatozářemi v barvách olympijských kruhů? Rozhodně rozumnější a v důsledku i čistší a mravnější řešení je nasnadě: ať se uchazečská města předhánějí, které dá víc, na sport, a ne na úplatky do kapes olympijským superbafuňářům. Ale do uzrání takové myšlenky jsme daleko ještě tak pět, šest skandálů.

    RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - cigarety a kafe, taky banány
    Vzpomínání na dětská léta - Slapy, Dobříš, Žižkov, jak se to uchovalo v mlze paměti. Celý seriál je na mém serveru Hyena.

    O cigaretách jsem se kratičce zmiňoval v druhém dílu seriálu. Moji rodiče kouřili a vajgly sypali do veliké bedny na půdě. Smrděla pekelně a nic nepomohlo, že obsah byl kryt dřevěným poklopem. Má celoživotní nechuť k cigaretám možná pochází z těch dob. Už tenkrát jsem se otce ptal, proč kouření nenechal - za války, kdy byly cigarety drahé, jedna stála až padesát korun.
    "To nikoho nenapadlo," odpověděl otec. "Byla by to prohra."
    Takže on i maminka vyhráli, kouřili celý život, otec umřel na cévní chorobu, matka na rakovinu. Jako v příručce.
    Taky pili kafe. Ani káva nebyla za války běžně k dostání a rodiče si k jejím zrnkům zachovali podivně spořivý vztah. Někdy mi dovolili mlít kávu. Nesmělo mi upadnout ani zrnko - ne proto, že by to bylo smetí, ale proto, že by to byla škoda.

    Nevzpomínám si, že by někdy za mého dětství nebyly cigarety a káva k dostání, o alkoholu nemluvě, ten byl vždycky. Na to si režim potrpěl, základní drogy museli pracující mít.
    Horší to bylo s jižním ovocem. První banán jsem viděl v životě snad když mi bylo deset. Do restaurace, kde jsme byli na obědě, přišel profesor V.V.Štech, dlouholetý přítel naší rodiny - přátelil se už s mým dědečkem. Zamířil k našemu stolu a vytáhl z náprsní kapsy banán a podával mi ho. Nechápavě jsem na ten divný žlutý předmět hleděl, v první chvíli jsem nevěděl, co to je. Divná věc, nevědět, co je to banán. Ale takové to tenkrát bylo, v těch zlatých padesátých.

    PSÍ PŘÍHODY: Jak kdo blbě vidí
    Bart i Iris jsou už v letech. Bart drobátko špatně slyší a Iris drobátko špatně vidí. A co já?
    Uvedu příklad ze života. Musím začít trochu složitě.
    Chystal jsem se na schůzku s přáteli. Ljuba na ni měla jet svým autem, já mým autem - oba jsme pak měli nějaké konání na různých místech. Ljuba mi volala, že přijede, přiveze Iris, já ji zavřu s Bartem na zahradě a pak pojedeme dál, ona svým autem, já mým autem.

    Dojednáno, učiněno.
    Přijela Ljuba, vystoupila, Iris vyskočila. Ljuba jí ukazovala, že má jít ke mně, já na Iris volal. Fenka váhavě kráčela. Když byla asi deset metrů ode mne, zaradovala se a rozeběhla se ke mně: bylo vidět, že až v této chvíli mě poznala. Já jsem zamával na Ljubu, ta se vrátila do svého auta a odjela, já šoupnul Iris k Bartovi a taky jsem sedl do auta a jel na místo schůzky.
    Cestou se mi Ljuba ztratila, po chvilce mě dojela a jeli jsme pak spolu. Zaparkovali jsme a vystoupili.
    Koukám, že má Ljuba na sobě jiné šaty, než jaké měla, když mi posílala Iris. Že by se za volantem převlékla?
    "Co na mě tak civíš?" divila se.
    "Máš na sobě jiné šaty, než tam nahoře, na Mrázovce!"
    "Já? Ale to jsem nebyla já, to byla Anča!"
    Anča neboli Anna Marie, její sedmnáctiletá dcera.
    Takže stran ostrovidnosti si můžu podat s Iris ruce, tlapy, ruku a tlapu.

    letiště

    NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI