RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Závod míru
Jako každý pátek pokračuji i dnes ve vzpomínání na má dětská léta mezi mým pátým a patnáctým rokem věku. Celý seriál se dá číst na mém osobním webu Hyena.cz.
Dodnes se jezdí cyklistický Závod míru, letos se pojede už po 57. od osmého května do šestnáctého. Asi někoho zajímá, ale tenkrát, v padesátých létech, to byla událost, na kterou jsme se těšili, jako se dnes lidé těší na mistrovství světa v hokeji. Neměli jsme kola - pořádali jsme Závody míru v běhu - běhalo se kolem rozlehlého bloku naší školy. Měli jsme týmy, každý měl svoji vlajku, byl to dotek zakázaného ovoce, když se tým pyšnil anglickou nebo francouzskou vlajkou! Ano, v Závodu míru startovali i jezdci Odtamtud, ze zakázané zóny zpoza hranic, o které se oficiálně vyprávěly jen ty nejhorší věci.
Před školou jsme měli křídou namalované obdélníky na chodníku, to byla "depa". Nezávodila celá třída: jen nejzdatnější běžci - samozřejmě to jsem nebyl já, s mýma krátkýma nohama a tlustým zadkem. A když pak skutečný Závod míru projížděl Prahou, to byla událost prvotřídní. V tom šedivém nudném městě, kde se nikdy nic nedělo, byl cyklistický závod úžasná atrakce. Utkvělo mi v paměti, jak jsem jednou si vydobyl flek na vyvýšeném místě někde u Prašné brány v hustém davu lemujícím dráhu pro cyklisty. Pak profrčel peleton, dodnes slyším svist galusek, někde vpředu se cosi zažlutilo. Nejspíš to byl Němec (hodný, východní) Schur, hrdina té doby. Závod se jezdil mezi Prahou, Berlínem a Varšavou, každý rok jinudy. Letos se pojede z Bruselu do Prahy. Tak tohle by nebylo tenkrát možné. n by ten Schur možná před hranicemi zahnul.

PSÍ PŘÍHODY: Prohazovaná miska
Psa dovedu krmit, myslím, docela zručně. Vždyť to dělám už skoro dvacet let. Není to vždycky snadné. Bart totiž žije v iluzi, že se mu pokusím v poslední chvíli ucuknout s miskou a obsah mu sežrat. Nevím, kdo mu ten nesmysl namluvil. Musí to mít od někoho - rozhodně nečerpá z vlastní zkušenosti. Ještě nikdy za těch bezmála osm let, co spolu žijeme, jsem se mu na obsah misky nevrhnul a nesežral ho.

Tím pádem je samo kladení misky trochu dobrodružné.
Dokud misku jenom plním, Bart leží a pozoruje mě. Mlaská a slintá - dělá se pod ním louže. Ale jakmile kladu misku na zem, startuje. Ještě štěstí, že máme úzkou kuchyň - od hrany linky k oknu není víc než metr dvacet. Několikrát jsem se musel v poslední chvíli zachytit, aby mne nesmetl.