2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27.-28. / 29. / 30. / 31.

červen / 1. / 2. / 3.-4. / 5. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10.-11. / 12. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17.-18. / 19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24.-25. / 27. / 28. / 29. / 30.

červenec / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21. / 22.-23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28. / 29.-30. / 31.

srpen / 1. / 2. / 3. / 4. / 5.-6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / pauza - cesta do Skotska / 21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26.-27. / 28. / 29. / 30. / 31.

září / 1. / 2.-3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8. / 9.-10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15. / 16.17. / 18. / 19. / 20. / 21. / 22. / 23.-24. / 25. / 26. / 27. / pauza - cesta do Japonska

říjen / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21. / pauza - cesta na Island


/ 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

listopad / 1. / 2. / 3. / 4.-5. / 8. / 9. / 10.-11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23.


(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Pátek 2.4. 2004,
  • Prezident Václav Klaus navrhl na funkci ústavního soudce advokáta Stanislava Balíka
  • Vláda prosadila do dalšího čtení návrh zákona o vzdělání, kterým se zavádí nový typ maturity
  • Špidlova vláda si smí vypůjčit rozhodnutím parlamentu 10,2 miliardy na obchvat Prahy od Evropské investiční banky
  • Senát schválil návrh vlády o dalším osudu celníků a celních úřadů
  • 2500 studentů demonstrovalo v Praze proti seškrcenému rozpočtu na školství
  • Severokorejské otrokyně napadly štáb ČT a týž štáb na ně podal trestní oznámení
  • Tři policisté jsou stíhání za to, že zřejmě úmyslně pustili vězně kterého převáželi autem
  • Odborář Jaromír Dušek nebude stíhán za to, že nabořil závoru před ministerstvem dopravy, protože udělal škodu pod 5 tisíc
  • Senát schválil zákon o DPH
  • Rozpočtový schodech vzrostl o dalších 5 miliard
  • Počasí v Praze: Sluníčko svítilo, ale jaksi zachumlané

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Smrt hladem jako zmírnění trestu
    Ochránci lidských práv si všimli severokorejských otrokyní pracujících v hanebných podmínkách v robotárně v České republice. Česká televize se vypravila učinit ynvestigatyvní reportáž a vida - otrokyně na ně napochodovaly jako jeden muž, jako jedna žena, dala štábu na budku a sebrala kazetu s ynvestigatyvní reportáží. Jak rychle jsme zapomněli, co dovede bolševik! Televizní ynvestigatyvci podali na otrokyně trestní oznámení. Tak to je moc hezké vyústění ochrany lidských práv. Copak si nepamatujeme, jak to za komunistů bylo? Copak jsme definitivně zblbli z řečiček údajně salónních komunistů exhibujících v parlamentu za potlesku dvaceti procent obyvatelstva? Ty ženy se ta ynvestygativce bezpochyby vrhly na pokyn politruka a teď jsou bez sebe hrůzou, že je Velký Vůdce pošle zpátky a budou rády, když vyváznou holým životem, když nedostanou kulku do týla a když je nechají jen umírat hlady, jako obyčejné Severokorejce. To bude vyústění jedné ušlechtilé akce ochránců lidských práv. Zákop o stavbách
    Sněmovna zamítla funkci koordinátora bezpečnosti práce na stavbách. Je zajímavé, že někoho napadlo takovou - zákonem povinnou - funkci navrhnout. Chápeme, co je stavbyvedoucí. Co je zedník. Co je tesař a betonář. Chápeme, že je na stavbě někdo zodpovědný za to, aby lešení nepadalo na lidi a lidi nepadali do míchačky. První stavby světa se datují osm tisíc let před Kristem. A dva tisíce let po Kristu měla vzniknout zákonem předepsaná funkce. Copak si ještě ta Špidlova sestava vymyslí? Mám návrh - po nábřeží by měli chodit bezpečnostní dozorci, aby lidi nepadali přes klandr do vody. A protože nábřeží je moc a klandrů ještě víc, nebylo by od věci zřídit pro ně rovnou nějaké ministerstvo!

    RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Život na Žižkově
    Pokračování vzpomínek na dobu dětství - celý seriál je na mém serveru Hyena.

    Připadá mi směšné, jak dnes může někdo idealizovat "staré zlaté časy" - jakousi polovesnickou idylu. Samozřejmě, že v padesátých létech mnoho lidí žilo ve více méně stejných civilizačních podmínkách, jako se žije dnes, ale byli lidé, kteří žili strašně tvrdě - samozřejmě na venkově, ale i ve městech.

    I ten honosný činžák, který na Žižkově postavil můj pradědeček (větev z babiččiny strany) Alois Stuchlík, měl dvě křídla, jedno honosné", ale druhé lidové a tam například byly pavlače a společné záchody pro několik partají. Tyhle společné záchody byly samozřejmostí v činžovních domech, původně určených pro nemajetné nájemníky. Někde byly i společné vodovody - jediný zdroj pitné i užitkové vody byl na chodbě a do bytu se voda nosila v kbelíku. Měl jsem kamaráda, který bydlel ve Vlkově ulici. Tam taky měli záchod a vodovod na chodbě a rovnou z chodby (bez předsíně) se chodilo do místnosti, která sloužila jako kuchyň a obývák, vedle byla cimra, kde spala celá rodina, otec s matkou a tři děti. Chodíval jsem tam za kamarádem a obdivoval jsem virtuozitu, s jakou pán domu smrkal na dálku do uhláku u sporáku - seděl u stolu, palcem zacpal jednu dírku, druhou namířil a smrk... a už to letělo přesně na cíl.

    Další specialitou té doby byly dělené byty. Z první republiky zbylo mnoho rozsáhlých bytů - velmi často v bytě bylo ubytování pro služku, eventuálně pro služky. Režim lidi sestěhovával a vymyslel termín "nadměrný byt" - každý měl nárok na určitý počet čtverečních metrů a jakmile plocha bytu přesahovala povolený součet, hrozilo nebezpečí, že byťák byt rozdělí. I my jsme bydleli několik let v rozděleném bytě - spolu s námi bydlela svobodná matka s dcerou. Byl to zdroj mrzutostí, ba konfliktů, to je samo sebou. Je ale pravda, že postupem času se od dělení bytů opustilo a naopak - byťák se snažil tlačit na opětovné scelování bytů.

    K tomu všemu je třeba připočíst špínu, vlhkost a jejich výslednici - plíseň. Starý Žižkov smrděl plísní, a nejen on. Mluvil jsem o tom se známým, ten bydlel v té době na Malé straně. Říkal, jak mu připadá směšné, že lidé obdivují krásné starobylé fasády, ale netuší, jaký hnus je uvnitř. A teď si představte míru hnusu jaký byl ve zvenčí hnusných žižkovských činžácích!

    PSÍ PŘÍHODY: Jednou to přijít muselo
    Bart je rozený schodec - tedy umělec v chození po schodech. Nahoru běhá tak rychle, že se mi někdy zdá, že je současně na prvním i posledním schodu. Neméně hbitě sbíhá dolů - a navíc, když běží dolů, ohlíží se po mně, aby zkontroloval, jestli se neloudám. Nelibě nese, že chodím po dvou. Je přesvědčen, že by se vše odbylo mnohem rychleji, kdybych do chůze a běhu zapojil i přední tlapy. Ty nechávám - podle jeho názoru - bez užitku, s výjimkou těch (bohužel) řídkých chvil, kdy mu předními tlapami podávám žrádlo.
    Občas ho kárám. "Nekoukej po ně, nabiješ si hubu," říkám mu. "Čum před sebe. Uklouzneš. Spadneš."
    Ohlédne se po mně a v očích má výsměch.
    Měl tam vždycky výsměch. Pokud bude mít někdy příště výsměch, uvidí výsměch v mých očích.
    Včera mu to totiž uklouzlo a došlo na moje slova. Upadl na bok a jel po schodech jako žok chmele po skluzavce, narazil kebulí do stolku pod zrcadlem v předsíni, porazil ho, shodil tác s klíči, strašná rána to byla - stát se to mně, pátral bych v paměti, jaké je číslo záchranky.
    Bart se jen otřepal a podíval se po mně.
    Výsměch tam tedy nebyl. Spíš podiv.
    Kde jsi, pane? Jak to, že chodíš se schodů tak strašně pomalu?

    NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI