ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Po svátku jak po výprasku
Po svátku jak po výprasku, dalo by se říct. 17. listopadu 1989 se výprask dokonce konal doslova. Co po svátku zbylo? Dnešní noviny si stěžují, že skoro nic. Že si mladí lidé neváží čeho by si vážit měli. Že si jenom stěžují. Že jsou zklamaní. Co na to říct? Myslím si především , že je to normální. Jako se říká že normální je nekouřit, mohlo by se říkat že normální je nadávat na poměry. Toho 17. listopadu před 14 lety nedošlo k ničemu jinému, než že přestaly nenormální poměry a že nastaly normální poměry. K tomu patří i to, že se nadává, kdežto před tím se nadávalo s rizikem, že vás někdo práskne a budete mít malér, což se hodně a hodně lidem skutečně stalo. A že si toho lidé neváží? Prosím vás, copak jste kdy viděli, že se někdo raduje z něčeho normálního? To by přece bylo nenormální. Ale nenormální je, když slyším v rádiu, že "čtvrtina Čechů by volila komunisty", kde to ti chlapi vzali? 13 procent, to není čtvrtina Čechů, naopak, 87% s nimi nechce nic mít společného!

Podmínka pro podporu.
Zákony které podepsal Klaus upravují i vyplácení dávek. Například ten kdo chce podporu musí doložit,že jeho dítě chodí řádně do školy. Na jedné straně - je to naprosto správné a je kupodivu, že to nebylo zavedeno už dávno. Jsou lidé kteří vyrábějí děti na pásu aby dostali maximum podpory a pak se o děti nestarají a vedou je - pokud k něčemu - ke zlodějně a prostituci a tím vyrábějí další pobírače podpory. Ovšem, na druhé straně - chudáci učitelé. Kdo bude vystavovat to potvrzení? Dovede si někdo představit, jakému tlaku budou učitelé vystaveni? Elegantní by bylo, kdyby žadatel o podporu na děti musel převést vysvědčení. A nařídit prospěchový limit a limit zameškaných hodin. Ale něco takového by neprošlo, bylo by to příliš efektivní.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zakázaných kalhot, největší... co?
Tabu se může týkat kde čeho. U mně se týká jedněch kalhot. Jsou to kalhoty značkové, manšestráky béžové barvy to jsou. Nosil jsem je asi půl roku, když se vrátila na prázdniny ze studií moje dcera Irena. Spatřila mě v kalhotách béžové barvy manšestrového materiálu.
"Co je to?"
"Kalhoty."
"To vidím," pravila přísně. "Ale jaký?"
"Značkový."
"Jenže tuhle značku nosí jenom blbečkové!"
Zvláštní věc. Viděl jsem reklamy na oděvy oné značky. Krásní mladí mužové a neméně krásné mladé ženy byly na nich. Ani na jednu neangažovali Luďka Sobotu v zarolované rádiovce. Mohl bych se identifikovat s ideou síly, ideou mužnosti, ideou podnikavosti. Mohl bych se snažit získat jiskru do oka, a možná po dlouhém křesání bych dosáhl zlomku jiskrnosti, jakou disponují mužové odění do kalhot téhle značky!
Zavolal jsem Davida, mého syna, jako arbitra.
"Blbčekové," usoudil.
Schoval jsem je do skříně. Na dno. Proč jsem je vylovil?
Jednoduché vysvětlení.
O dlouhém víkendu jsem uklízel listí. Chtěl jsem ho hrabat do plachty. Tu jsem loni na podzim natáhl přes hromadu dříví do krbu. Jenže jsem si nevšiml, že nahoře na té hromadě je proláklina, tudíž že na plachtě vznikla louže a že spadané listí proměnilo vodu v jakousi smrdutou tekutinu. Jak jsem zatáhl za tu plachtu, tekutina mi chrstla na pracovní kalhoty.
Takže jsem vytáhl ty zavržené manšestráky od věhlasné firmy. Potřísněné kalhoty jsme vypral. Ale ty manšestráky mám pořád na sobě. Užívám si slastného pocitu zakázaného ovoce!