ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: 48 hodin na to, aby Husejn a jeho synové odešli
Neznám nikoho, kdo by měl rád válku, kdo by se radoval z války, kdo by si přál válku. Bohužel, ve válce jsme. Už dlouho. Útok na WTC 11. září 2001 byl jen zviditelněním té války. Pro mě osobně nastal okamžik prozření, když Taliban vyhodil do povětří prastaré sochy Budhů. Tehdy jsem se nad tím pozastavoval na stránkách Neviditelného psa. Byl jsem vlažný. Všichni jsme byli vlažní. To byl signál, že drzost fanatismu přesáhla určitou tolerovatelnou hranici. Ta válka byla v chodu, jenomže jsme ji neviděli. 11. září jsme ji spatřili na obrazovce. Teď ji máme na krku. Intenzita narůstá.

Neznám nikoho, kdo by měl rád válku, kdo by se radoval z války, kdo by si přál válku. Ve válce však jsme. Útok na Irák, k němuž dojde možná dnes, možná zítra, ale pravděpodobně ještě tento týden, je logické pokračování této války Už nás neohrožuje nacismus, už nás neohrožuje komunismus, je to náboženský fanatismus, neméně tupý a vražedný, jako ty dvě historické ideologie.

Útok povedou Američané, podporovat je budou spojenci - a jsem hrdý, že k nim patříme.
Můžeme mít různé názory a postoje. Můžeme se na Bushe a na USA dívat tak či onak. Ale myslím, že nastala chvíle, kdy si každý z nás musí položit otázku: co chci, aby se stalo? Chci aby ve válce, v níž jsme, zvítězil Saddám Husejn, a ten by zvítězil, kdyby Francouzi a Němci prosadili svoje, nebo aby Saddám Husejn prohrál? Ať konflikt který probíhá dopadne jakkoli, nebude to znamenat žádný konec dějin, jak se domnívá jistý myslitel. Dějiny půjdou dál, ovšem na výsledku konfliktu bude záviset, jakým směrem.

Ten, kdo dnes, v dnešní pacifistické a antiamerické náladě řekne ne válce, ten má snadný život. Bohužel, toto ne válce automaticky znamená vítězství pro Saddáma. Neznamená to žádnou nulovou variantu. Neznamená to odpusťme si, co jsme si. Znamená to, že síly teroru a náboženské intolerance prosadily svoji i zde, v Evropě. Neodvažuji se odhadovat, co nastane potom - jen si myslím, že to nebude dobré.

Proto se domnívám, že je nutné, aby v této fázi probíhajícího konfliktu Saddám Husejn prohrál. A k tomu je nezbytná válka, která podle všeho nastane v nejbližších hodinách.

Zajímavé policejní auto
Za mého dětství jsem ještě vídal policajty v "bojovém tudoru" - to dnes zní jako pohádka, ale skutečně, Škoda Mladá Boleslav vyráběla jeden čas džípy! Pak ale nejspíš zadupali Rusové a Škodovka přestala džípy vyrábět a armáda začala používat džípů GAZ a později UAZ. Jednoho takového gaze jsem dokonce měl a prodal jsme ho kamarádovi, a to auto dožívá někde na Šumavě a sváží suché dříví z lesa.

Pozdější generace policejních vozů měla nápadné bílo-modré zbarvení. Podobné barvy měli na sobě náklaďáky rozvážející mléko, to byl důvod, proč se motorizovaným policejním hlídkám říkalo "mlíkaři". Možná tohle byl důvod pro změnu barvy a policejní auta minulého režimu - byla natřená žlutě.

Po převratu se motorová výbava policie značně zpestřila, takže vidíme různé typy, od škodovek přes volkswageny až po terénní auta. Ovšem pravou kuriozitu můžeme pozorovat v ulicích Prahy v téhle době. Jezdí tu auto městské policie, což je vůz značky SMART, známý též jako SWATCH! Je to roztomilé autíčko poháněné tříválcem Mercedes, dlouhé dva a půl metru, autíčko vytvořené pro provoz ve městě, více méně pro zábavu. Městská policie ho - pokud vím - dostala snad zdarma nebo za nějakou výhodnou cenu, takže autíčko teď slouží a tváří se nesmírně důležitě: dokonce má na střeše maják a sirény! Na světě asi nebude moc takových Smart policejních vozů... Však to taky není žádná levná záležitost, spíš naopak.

Tenhle pražský Smart policejní vůz je tedy mnohonásobná kuriozita. Je podivuhodný mimo jiné i proto, že se na policejní auto (tohoto typu) lidi dívají se sympatií...
Nestačil jsem ho vyfotit, takže na fotce je "normální Smart" - fotka je dokonce z Paříže.

PSÍ PŘÍHODY: V roli hodného, s výhradou
Bart taky dovede být hodný pes. Dokonce velmi hodný pes. Dokonce příkladně hodný pes. Někdy...

Jako například dnes.
Vraceli jsme se domů z procházky. Bart byl na vodítku, na hubě měl košík, ostrý zrak by rozpoznal svatozář nad jeho temenem. Na travnatém plácku před hotelem Blaženka doprovázela svého knírače nějaká paní.
Šli jsme s Bartem po cestě asi dvacet metrů od nich.
Knírač začal nejdřív vrčet, pak se dal do štěkání a vzpouzel se a dělal všechno proto, aby se paní vycukl. Ta povlávala jak ponožka na šňůře, povykovala, snažila se psa okřiknout.

"K noze," zavelel jsem. A Bart poslechl a zařadil se mi k levé noze a jen pokukoval, co to ten knírač vyvádí.
Kolikrát já podobnou situaci zažil, ovšem, v opačném gardu, kdy já vlál jak ponožka na šňůře! A jak jsem záviděl a zároveň jsem se styděl, že ten můj holomek není tak vycepovaný, jako onen druhý pes, který jde pánovi u nohy a jen pokukuje, co to ten rotvajler vyvádí!