ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Hra k nekoukání
To co předvádí volení zástupci veřejnosti už dávno překročilo hranice frašky. Momentálně vypadá situace takto: unionisté si přejí, aby se prezident volil přímo, lidovci chtějí, aby se zkusilo ještě jednou, jak dopadne pokus o zvolení prezidenta v parlamentě, sociální demokraté nevědí a ODS je to jedno - v jednom i druhém případě mají svého kandidáta Václava Klause. Dnes se sešel předseda ODS Mirek Topolánek s předsedou Unie Petrem Marešem. Pokud by měla být přímá volba prezidenta, musí se změnit ústava a pro takovou změnu je třeba širokého souhlasu v obou komorách sněmovny Proto je dobře, že oba předsedové se shodli na dobré vůli v této věci. Kdyby unionisté projevili dobrou vůli už dříve, mohli jsme být této frašky ušetřeni, ale to je - jak praví anglický spisovatel Rudyard Kipling, jiný příběh.

Zlomyslný nápad: přímou volbu ano - ale až po změně ústavy. Když už se bude do ústavy rejpat, co kdyby se ta stávající změnila jen v tom, že by v třetím kole stačila prostá většina poslanců a senátorů, nikoli většina přítomných? (Většina přítomných znamená, že když velká část volitelů hodí do urny neplatný lístek anebo si lístek vyzvedne a nevolí, sestřelí volbu, kdežto kdyby stačila prostá většina, tak by... ). Za ty tři tečky by se dalo dosadit, že by Václav Klaus už byl na Hradě, jenže to není tak jisté, kdyby platila jen prostá většina. Hra se hraje podle aktuálních pravidel, a jakmile se pravidla změní, hra se hraje jinak.
Nutno říci, že tahle hra, jak se hraje teď, je k nekoukání, až je z toho jednomu špatně.

RODINA A PŘÁTELÉ: Společenské zmatení
Každý čtvrtek se kruh autorů a přátel Neviditelného psa schází - za ta léta migrujeme, začínali jsme v Krakatitu v Jungmannově ulici (pamatujte si ten název), pak jsme se přestěhovali do Limonádového Joe-a na Náměstí Republiky a teď už dlouho a doufám definitivně sídlíme, čtvrtek co čtvrtek, v kavárně Rybka v Opatovické ulici.
Tento čtvrtek to bylo napínavé.
Pozval mě dlouholetý přítel, fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma, abych mu pokřtil knihu o čaji v japonské kavárně Miyabi v Navrátilově ulici. Přislíbil jsem, a protože na stejnou dobu, tedy šestnáctou, máme schůzku v Rybce, vzkázal jsem kamarádům, že přijdu o hodinu později. Jenže někteří kamarádi byli už pozváni na vernisáž do Krakatitu. Kromě toho se ukázalo, že v kavárně Rybka se v 18.230 má setkat se svými příznivci senátorka Moserová, v druhé volbě senzačně úspěšná kandidátka na prezidenta, navíc vynikající překladatelka a všeobecně skvělá dáma.
Tím vše začalo. Šel jsem na šestnáctou do Miyabi a kamarádi šli do Rybky, ale když viděli, že tam má být Moserová, zajímali se, co se bude dít, načež jim někdo řekl, že otevírám výstavu v Krakatitu. Šli do Krakatitu, načež já pokřtil knihu (nepolil jsem ji, to odmítám, šlo o čistě symbolický křest!) a já šel do Rybky a tam nikdo nebyl, jen Jirka Wagner a ten se divil, co tam dělám,, když mám být v Krakatitu a otevírat výstavu!

Tak plynul čas v naprostém zmatku a do toho se dostavila senátorka Moserová se svými příznivci.
Raději jsem popadl čepici a z celého toho chumlu nedorozumění vypadl. Šli jsme s Janem Šamanem Kovanicem do těch pustých míst, kde kdysi stávalo metro, a koupili jsme si u stánku preclík.
Preclík, tento vysušený rohlík ve tvaru Moebiovy křivky, mi připadal po tom všem jednoduchý jako úsečka.