ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Volba dobrá tak na dvě věci
Jistě jste dost důvtipní, abyste netrvali na vyjádření, na jaké dvě věci, sprostá slova jsme na Psu používali v dřevních (zlatých) dobách, kdy moralisti a suchoprdi ještě nic o internetu nevěděli, takže když jsem napsal "hovno", tak se z toho nikdo neposral. Takže tyhle doby jsou za námi a musím tedy napsat, že poté, co v sobotu sociální demokracie nastrčila na post kandidáta funkce hlavy státu zboží typu NO NAME, jsou tyto nadcházející volby přinejmenším v prvním kole na dvě věci, totiž na nic a pro zasmání.

Vše probíhá demokraticky, neboť se diskutuje a demokracie, jak známo, je především diskuse. Vše je z hlediska zákona a řádu v pořádku, zatím se nezdá, že by došlo k přešlapu. Přitom občan vidí, že celý ten proces vede k nezvolení prezidenta, místo aby vedl k jeho zvolení. Toto je demokracie?, má právo se občan ptát. Nikoli, toto je pseudodemokracie, protože tu chybí princip skutečného, fungujícího řádu, založeného na zřetelné a kdykoli doložitelné odpovědnosti konkrétních osob, jež tu jsou placeny k tomu, aby prezidenta zvolily. Takže přece jen k něčemu dosavadní proces vede - k dalšímu znechucení občana, k prohloubení nedůvěry ve volené zástupce a v ústavní instituce.

A k tomu zasmání.
Lidovci budou podporovat svého Petra Pitharta, budiž. V pikantní situaci se ale ocitnou unionisté. Budou tedy také podporovat Petra Pitharta? Nebo nedejbože Václava Klause? Že by toho pána, jak on se vlastně jmenuje? Nebo doktora Kříženeckého, navrhovaného komunisty? Na tuto otázku lze odpovědět naštěstí jednoznačně: žádná starost, však oni se k někomu přidají.

RODINA A PŘÁTELÉ: Motokáry v Radotíně
Sůza spí v garáži, naposledy jsem s ní vyjel před týdnem. Takže tedy motokáry: v Radotíně je Kart Centrum, bývalý skleník, nyní velkolepá dráha pro jízdy na motokáře. Poprvé jsem tam byl za povodní, 17. srpna - jen jsem nahlédl a pořídil pár fotek. Voda areál zpustošila. V sobotu jsem tam byl se synem Davidem znovu - ani stopa nezůstala po povodních!

Kart Centrum v Radotíně 17. srpna 2002

Pokud jste to nikdy nezkusili, stručně popíši: Motokáru samozřejmě znáte, autíčko na malých kolech, vzadu motor, žádný diferenciál. Ve sklenících je postavena důmyslně klikatá dráha, vroubená zdí z pneumatik. Pokud motokára dostane smyk, narazí do gumové zdi a nic se nestane. Přesto je tu předepsaná přilba. Jak to jezdí rychle? Neodhadnu. Prý snad až padesát na rovince, ta je dlouhá dvacet metrů, pak zase zatáčka, takže žádné rychlostní rekordy tu nezlomíte. Za dvě stovky jezdíte deset minut.

Vyjíždím na trať

David už tu byl mnohokrát, já poprvé. Sundali jsme si bundy.
"Je trochu zima," poznamenal jsem. Opodál stál mechanik v červeném overalu. Neřekl nic. Posadil jsem se (ne bez námahy, motokára je stavěná na poněkud jiné rozměry zadu, než mají důstojní pánové mého typu). Pak byl start a...
To byste nevěřili, jak přímý záběr volantu taková motokára má. Zahnete o centimetr vlevo a už letíte vlevo, chcete to srovnat a letíte vpravo! Brzda na levou nohu, další šílenost. Volant klade silný odpor.
Naštěstí byla sobota dopoledne a jezdili jsme na dráze jen tři, kromě mě ještě David a nějaký mladík. David a ten mládenec mě brzy udělali o kolo, ale pak jsem se chytnul - a ne že bych jim stačil, to ne, ale už mi neujížděli tak brutálně. Rval jsem se s každou zatáčkou, smyk stíhal smyk (ale ani jednou hodiny!)... a pak jsem si řekl: jak strašně dlouho trvá deset minut! Nezapomněli měřit čas? Nejedu už půl hodiny? Začaly mě bolet ruce.
Konečně se rozsvítil nápis. Vybídl mě k jízdě do depa.
"Ještě je vám zima?" ptal se mechanik, když jsem vylézal z motokáry.
Hned vedle dráhy je hospoda. Mají tam promítací plátno, kde vidíte současný stav na dráze, počítačový program který registruje časy každé káry. A pak vám vytiskne výsledek.
Nemám čím se chlubit, leda tím, že jsem se kolo po kole zlepšoval. Ale na angažmá do Formule 1 to zdaleka není. Příští sobotu půjdu znovu, třeba se to zlepší a u Ferrariho si mě všimnou. Jistě mají v Radotíně svoje špehy, svoje headhunters či pilothunters.

PSÍ PŘÍHODY: Fatální selhání neboli přečuch
Někdy si říkám - mít jeho energii! Mít jeho rychlost! Mít jeho zuby! A možná... i mít jeho čuch! Bart tohle všechno má stokrát lepší, než já, a o mnoha dalších jeho znamenitostech se nebudu teď tady rozepisovat. Jenom se mi nezdá ten jeho vkus. Posuďte sami.

Jdeme na procházku, potkáme dámu provázející venku jménem, dejme tomu, Nelly. Je to moc hezká psí slečna, mladá, veselá, přívětivá.

O kousek dál se dlaždiči vrtají v dlažbě. Jste lidé zkušení, takže nebudu plýtvat slovomalbou, abych vykreslil, jak nevlídně takový dlaždič vypadá.

Nelly se o Barta upřímně zajímá. Běhá kolem něho, doráží na něho, vrtí se kolem něho, skáče, pokníkává, poštěkává, podoběhne a pak zase přiběhne, i povyskočí si na něho a opře se mu tlapkami o záda.