RODINA A PŘÁTELÉ: Praní svetru? Velká věda.
K staromládeneckému životu patří praní. Košile, trička, podvlíkačky, fusekle - žádný problém. Ale co svetry?
Na pračce je napsáno "vlna, svetry" a taky je tam položka 30 stupňů. Některé svetry se ale přísně dožadují ručního praní - dá se ale svetru věřit?
Sám jsem se neodvážil prvního pokusu o vyprání svetru - navíc nešlo jen o moje svetry, do bubnu osudí měly vstoupit i svetry Davidovy.
"Zdrcnutí svetru je nevratný proces," varoval mě jeden zkušený svetroper.
Vše nastaveno, vše spuštěno, svetry vyprány (na jedné nášivce jsem se dočetl, že mám svetr před praním obrátit naruby, učinil jsem), a zdálo se, že se nesrazily.
Jenže jsou jakoby posypané nějakou krupkou.
"To je špatně rozpuštěný prášek," řekli mi zkušení svetroperové ve vinárně Vínečko v Budečské ulici. "Mizerný prášek." Na otázku, jaký je tedy ten nemizerný prášek, schopný rozpustit se ve vodě, krčili rameny. "To je těžký," říkali.
Pak přišla manželka jednoho z nich. Co je to platné, ženy jsou nositelky tradice a zkušenosti a předávají si z generace na generaci rozmanité zkušenosti. A právě tato dáma mi sdělila, že na svetr je třeba speciální prostředek zvaný Pervol.
"Co mám dělat s pokrupičkovanejma svetrama?" ptal jsem se jí.
"Vyper je znovu v tom Pervolu," zněla odpověď, podle dávného receptu pramatek.
Krupičky jsem vyklepal. Pervol jsem si objednal v naší Večerce, kam chodím, jelikož je tam "lidský kontakt" a není to výstup továrního pásu, jako jsou všelijaká ta Tesca. Aspoň zdánlivě není. Až příště nastoupí Pervol.
Zatím chodím ve svetru vyklepaném.
Jsem zakladatelem nové genetické tradice.

PSÍ PŘÍHODY: Včera neviditelný, dnes viditelný protivník
Bídné, studené, vlhkem prolezlé počasí. Ale zaplaťbůh za něj, taky by mohlo mrznout - vždyť ještě v pondělí jsem byl na vejletě na motorce a promrznul jsem jen docela maličko, malinkato, i kolena mě bolela jen maličko, malinkato!

Bart mizérii počasí nevnímá a koná vše tak, jak konati má. Například hlídá dům a zahradu.
Někdy velmi hlučně. Jako dnes.
Hluk to byl dunivý, že mě vylákal z domu. Šel jsem se podívat: že by tady na kopci obnovili mateřskou školku? Nebo že by šly tři babičky s hůlkami?
Spatřil jsem stereoBarta.
Podotýkám, že naše vrata a vrátka jsou kovová, vyrobená z jacklových profilů a železné páskoviny, takže z kolmého pohledu jsou prakticky průhledná. Takže když kolem vrat probíhal Bart (uvnitř) a nějaký Bart II. (vně), vypadalo to, že mám nějaký posun zraku, že vidím dvojitě.
A taky jsem slyšel dvojitě, protože oba řvali jako by je platili od decibelu, buřta za jeden. Myslím, že by se oba přežrali.