ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Pavel Bém nebude kandidovat na předsedu ODS
Postupně víme, na čem jsme a co máme a co nemáme. Takže co nemáme: generálního ředitele České televize, jak jsme o tom mluvili včera. Ode dneška máme nového primátora - je jím Pavel Bém, mladý, slibný, dynamický, sympatický ... doplňte si ještě půl tuctu pochvalných slůvek. Zato nemáme o dalšího kandidáta na místo předsedy ODS víc. Čekalo se totiž, že Pavel Bém, pokud bude zvolen, se do soupeření přihlásí. Občanská demokratická strana by přece potřebovala někoho, kdo je mladý, slibný, dynamický, sympatický ... Omlouvám se, že pořád pletu do politických věcí selský rozum a normální logiku. Ta do politiky nepatří. Ledaže by si Bém řekl - veden selským rozumem a logikou - že za daného stavu věcí nemá cenu o post předsedy ODS usilovat: strana přece má předsedu, je jím Václav Klaus... A že nehodlá dále kandidovat? Za nějaký čas může být všechno jinak.

RODINA A PŘÁTELÉ: Dobré recepty na zlepšení věcí obecných
Chuť zlepšovat věci obecné zřejmě roste s věkem. Zatím takové choutky nemám, to je dobré znamení. Z dětství si vybavuji vzpomínku na dědečka, jak říkával:
"Kdybych byl císař pán, zakázal bych zmrzlinu."
Byl to už velmi starý pán, masarykovsky asketického vzezření, kornoutu zmrzliny by se nedotkl ani holí. Únor 48 ho připravil o všechno, tedy hlavně o obchod, ve kterém celý život pracoval 14 hodin denně. Malý chlapec nevyzvídal, zda je zmrzlina skutečně prapříčinou běd tohoto světa. Jen konstatoval, že se dospělým nedá všechno věřit, najmě pak dědečkům - čímž stařec významně přispěl k formávání mého světonázoru, a nedůvěru k autoritativním tvrzením jsem si uchoval dodnes.

Nositelů receptů jsem potkal od té doby mnoho, naposledy jednoho včera, ve vinárně U Venouše na Vino´hradech. Zavedl řeč na kvality frankovky a když byly konverzační ledy prolomeny, vytáhl z kapsy plastikový pytlík s křížalami a nabídl.
Vzal jsem si ze zdvořilosti dvě tři křížaly. Chutnaly tak, jak se dalo od křížal čekat. Napjatě pozoroval každé hnutí mého obličeje.
"Dobrý," řekl jsem.
Muž nabídl pytlík mému příteli Pavlovi Frýbortovi. Odmítl.
"Já nesmím křížaly. Je v nich kondenzovaný cukr a já mám cukrovku."
Muž stáhl pytlík k sobě.
"Já mám taky cukrovku."
"Navíc lezou do zubů, ty křížaly," dodal Pavel.
"Měly by se zakázat žvejkačky a místo toho by se mělo nařídit, aby lidi žvýkali křížaly!" děl kmet vztekle, schoval pytlík do kapsy a odešel kázat křížaly jinam.
Díval jsem se velkým oknem vinárny za ním. Odcházel do tmy počmárané deštěm, do světa studeného, křížalám nevlídně nakloněného.

PSÍ PŘÍHODY: Adrenalinový sport
Mohla to být skutečně náhoda, že se bílohnědý kocour rozvaloval na pergole kryjící schody na cestě k našemu domu a že ho náhodou Bart zahlédl a snažil se, aby mu z lopatek vyrostla křídla a on se mohl povznést o dva a půl metru a drzému mňoukači zakroutit krkem. Od té doby chodil a toužebně vzhlížel k pergole a nenechal si vysvětlit, že kocour by byl šílenec, kdyby tento podnik opakoval a znovu se na pergole usadil.
Byl jsem naivní a vykládal jsem tomu psu hlouposti.
Ten kocour je šílenec.
Pracoval jsem na zahradě (hrabal listí, co myslíte, že vám jiného až do jara sdělím - možná snad se pochlubím, že shrabuju sníh) a najednou jsem slyšel Bartův štěkot.
Pořád ještě jsem nemohl věřit, že by měl ten kocour tak malý díl rozumu - nechtěl jsem doslova věřit vlastnímu sluchu a teprve zrak mě přesvědčil, že se nemýlím: kocour seděl na pergole přesně v téže pozici, jako prve, když ho Bart načapal.
Jenže tenkrát ten kocour, když ho štěkání omrzelo, volným krokem přešel po pergole až do míst, kde je husté křoví a kam Bart nemůže, a prosmekl se a hup, byl na domácím pozemku.
Tentokrát volil jinou cestu.