ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Unionisté slíbili "ano" s výhradou
Hezká je už sama formulace zprávy o výsledku jednání unionistů: předseda jejich poslaneckého klubu Karel Kühnl a Hana Marvanová řekli... rozumějme: klub unionistických poslanců A Hana Marvanová. Jistě že zajímavé je i to, CO řekli: že nejspíš podpoří vládní návrh rozpočtu, pokud se vláda unionistům, tedy KLUBU a Haně Marvanové - písemně zaváže, jakým způsobem bude hradit ztráty konsolidační agentury. A to na dva roky dopředu - jak bude snižovat schodek rozpočtu. Potom - asi a nejspíš - vládní návrh podpoří. Pokud si to Hana Marvanová nerozmyslí, dodejme ještě. Vladimír Špidla k tomu suše poznamenal, že vše bylo podepsáno v koaliční dohodě. To znamená - nemá smysl nic dalšího podepisovat. Od minula už ale víme, že Špidlova suchost není tak suchá a tvrdost není tak tvrdá, jak to z vnějšku vypadá. Z vnějšku - a před tím, než si Hana Marvanová eventuálně umane do vládní lodi vyslat torpédo.

Vláda v úterý odkroutila stý den u vlády. Komentáře odpovídaly stylu vládnutí - byly neslané nemastné, jaksi sladkokyselé. Sto dní bylo poznamenáno záplavami: hrozbě čelily bezprostředně hlavně místní samosprávné orgány. Vláda se měla postarat o vynalézavé a efektivní nápravy škod. Nenapadlo ji nic lepšího, než zvýšení daní a při první známce odporu zatáhla oháňku mezi nohy a zalezla - na což jsme ostatně zvyklí i z předchozích vládních období. A to jí na popularitě jistě nepřidalo. Pokud jde o Vladimíra Špidlu osobně, ten zaujal rozporem původně siláckých řečí o vyhazování unionistů z vlády a náhlým obratem k politickému realismu - poté, co Hana Marvanová hlasovala podle své tvrdé hlavy a ne v duchu unionistických zájmů. Čímž projevil lidskou slabost - a není jisté, že právě o to nejvíce stál. Možná, že si bude brzy dávat repete.

RODINA A PŘÁTELÉ: Strýc Podger vyměňuje stírače
Je to podobné jako s topením: že nefunguje, zjistíte za mrazu, se stírači jsou potíže v dešti. Se mnou byla potíž o to větší, že jsem byl varován: když jsem posledně dal auto do servisu na prohlídku, technik mi říkal: Pane Neff, ty gumičky ve stírači nejsou už ve formě! Což jsem vcelku věděl, ale protože jsem lakomec, bylo mi líto vyhazovat peníze za takovou zbytečnost. Pochopitelně že jsem, o šmouhách na skle věděl, jenže nejsem změkčilec, abych si z nějaké té šmouhy lámal hlavu.
Načež jsem jel v pondělí do Rožnova pod Radhoštěm. Cesta tam byla pohodová, za krásného slunečného dne. Na cestě zpět začalo krápat a pak se dalo do deště a kolem Větrného Jeníkova lilo, jak leje obvykle kolem Větrného Jeníkova.
Zjištění první: přestože oba stírače jsou stejně staré a oba vykonaly stejnou práci, hůř stírá vždycky ten před řidičem. To je známá věc, tentokrát ovšem to bylo o hodně hůř - dá se dokonce říct, že ten vpravo stíral vcelku slušně a ten přede mnou vůbec. A jet od Olomouce přes Brno, Větrný Jeníkov až do Prahy na Smíchov není med a je kupodivu, že nemám vyskakovací hlavu jako Velký Šéf. Přirozeně, že mě napadlo je vzájemně vyměnit a zastavil jsem u pumpy, abych úmysl naplnil činem. Jenže se ukázalo, že to prostě neumím.

Druhý den jsem zajel do servisu, koupil nové stírače, odvezl domů a začal vyměňovat. Kdyby šla kolem mateřská školka, měl bych polízanici s policií ba soudy kvůli narušování mravní výchovy mládeže, naštěstí mě slyšel jen Bart a jemu nemůže nadávání ublížit co do mravní úrovně. Stírače se nasazují systémem "ježek v kleci". Vzal jsem si k ruce návod, načež, klasika: návod neodpovídá skutečnosti, nákresy zobrazují nyní už historický typ stírátka.
Nebudu napínat. Ano, pochopil jsem, jak se to nasazuje, cestou pokusů a omylů: několikrát jsem stírátko nasadil, ale bylo plechem ke sklu a gumou ven. Teď už vím, jak se to dělá. Je to velmi jednoduché, ba dokonce jsem si uvědomil, že i předešlých dvou mých limousin byl stejný systém ohnutého železa. A vybavoval jsem si, že už tenkrát jsem sakroval. No jo, ale potíž je v tom, že stírátko budu zase vyměňovat za dva, tři roky a to zapomenu, jak je ten systém ohnutého železa legračně jednoduchý.

PSÍ PŘÍHODY: Komu je vlastně nadáváno
Na jiném místě popisuju,jak jsem vyměňoval stírátka u auta. Pochopitelně, že to nešlo, spílal jsem - a Bart mi u toho asistoval.
Občas nadávám, k tomu se musím přiznat. Někdy nadávám na něco, jindy spílám někomu. To ovšem velmi zřídka, jsem letory smířlivé a hned tak něco (někdo) mě nevyvede z míry.

Na spílání citlivě reagoval Gordon, Bartův předchůdce, německý ovčák. Asi byl vztahovačný a myslel, že se bavíme jenom o něm - zkrátka, když se zvýšil hlas, chudák schlípnul a zalezl pod stůl, kde hledal útočiště. Bart taky má svoji pevnost pod stolem v jídelně. Jenže je nebojácný a zalejzá pod stůl, jen když nechce, abychom ho otravovali.
Když se ozve slovní bouře, Bart odchází. Není mu to příjemné a jde, našlapuje jako na tenkém ledě - není zježený, jen mírně nahrbený a ohlíží se přes rameno, aby se přesvědčil, jak to vlastně myslím - jestli to opravdu neplatí na něho.
Čímž mě zpravidla uklidní, zastydím se, že nedůstojně povykuji, přivolám ho a dám mu piškot.
Takže, možná,by si Bart přál, abych nadával co nejvíc a je vlastně škodný z toho, že jsem letory smířlivé a hned tak něco (nebo někdo) mě nevyvede z míry.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI