Povodně jsou pořád ještě plná média. Lidé jsou solidární, nabízejí pomoc. Jenže za týden, za dva se do střediska pozornosti médií vrátí postoj Hany Marvanové k nastávajícímu hlasování o novele zákona o dioptrických sklech, když to trochu přeženu. I tragédie tohoto srpna zevšední. My co jme na suchu ji budeme podvědomě vytěsňovat za hranice vědomí.

Jenže to co se stalo, to je celonárodní tragédie a část břemene musíme převzít všichni.
Hlavní úkol v rozhodování přejde z krizových štábů na vládu a na parlament. Bude třeba dostat do nové optiky vizi následujících let. Teď se zdá být jasné, že nákup nějakých Gripenů nemůže přijít v úvahu - bude to jasné za měsíc, až se osmělí lobysté? A co s daněmi - mají být menší, anebo by měla být zavedena povodňová daň (což si myslím, že by měla)? Nebo speciální daň z benzínu, který je teď relativně velmi levný? A jaké budou priority?

Mého přítele v Radotíně jsem se ptal, při loučení: Co budeš dělat dál... nepřijde to znovu?
Taky si to říkám, odpověděl mi.
Musíme si to říkat všichni - a hlavně ti, co rozhodují.

Role prezidenta Havla
Prezident Havel koná v těchto dnech možná poslední velkou službu občanům - a možná se ani nedozvíme její celý rozsah. Zaznamenali jsme už hlasy lidí, vytýkající že "přerušil dovolenou pozdě". Jenže jeho role nebyla v nafukovacím člunu s pádlem v ruce v zatopených Budějovicích. Jeho role je teď, kdy jde o to, jaký díl mezinárodní pomoci se České republice dostane. Nedělejme si iluze, že v takových věcech nehrají roli osobní kontakty a osobní sympatie.
Z veřejně činných osob neexistuje v téhle zemi nikdo jiný, kdo by měl takové kontakty a tak velké sympatie u důležitých lidí jako právě Václav Havel. A on jich využívá - ve prospěch občanů. V míře, kterou - předpokládám znovu - asi nikdy nepoznají, protože on se tím chlubit nebude.
Aston

Co dál?
V pátek ráno jsem šel do garáže a vytáhl odtud kolo. Koupil jsem si před lety kolo, když začala éra "horských kol". No, moc jsem na něm nenajezdil. Takže jsem si v pátek vzpomněl na heslo let´s bike, něco jako do sedla (velocipédu) a řekl jsem si, že teď je na kolo ta nejlepší doba. Metro je pod vodou a nechce se mi stát v tramvaji na jedné noze - a před lety, když jsem dělal grafika v Mladé frontě, jsem tři roky jezdil na favoritu v zimě v létě. proč bych neměl jezdit znovu? Pravda, jsem drobet (o dvacet let) starší než tenkrát, ale kola jsou lepší.

"Musíš si koupit helmu," řekla mi dcera Irena (nemyslete si - nenastoupí tu na Míšino místo v roli mého umravňovatele, je tu jen na skok, jinak je k zastižení v Minneapolis ve státě Minnesota). "A pumpičku," doplnil jsem, pneumatiky byly prázdné.

Šli jsme koupit helmu a pumpičku.
"Máte helmu?" zeptal jsem se v rámě s potřebami pro bicyklisty. Bylo to, jako když Jerome Klapka Jerome popisuje učebnici němčiny, lekci v níž pán přijde do obchodu s botami a zeptá se:
"Máte nějaké střevíce?"

Muž mi předložil helmu.
"Skvělé! Beru."
"My máme ale i jiné helmy," řekl prodavač a ukázal mi jinou helmu.
"V čem se liší?"
"Tahle stojí pět set korun, a tahle jedenáct set."
"Tak beru tu za pět set korun," já na to.
"Takhle nesmíš uvažovat," řekla dcera.
"Slečna má pravdu. Máme i jiné helmy!" řekl prodavač a přinesl třetí.
"A v čem se liší tahle?"
"Stojí dva tisíce."
"Tak beru tu za jedenáct set," rozhodl jsem.
Uspokojeni byli oba, prodavač (protože jsem koupil dražší než tu, co jsem původně chtěl) a dcera ( tatínek není krkoun - to dcery nevidí rády).
"A ještě pumpičku."
"Máte velkej ventilek nebo malej?"
"Velkej!" řekl jsem. Nechtěl jsem, aby si dcera myslela, že mám malej ventilek.
"Tak jsme nákup uzavřeli. Helmu a pumpičku odnesli domů. Helmu mám na věšáku pověšenou. Ventilek je malej. Naštěstí jsem našel svou starou pumpičku.

Happy end?
Ne tak docela, pražské mosty jsou dosud uzavřené, tak kam bych tím kolem jel?