České jaro (z Moravy):
Sedláčku chudý,
nasej hrášku všudy
pro nás chudé holuby,
jestli nemáš, kup!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Čtvrtek 21. března 2002
V závodní kantýně jsme kolektivně probírali, proč Kokot rozhovorem v Hospodských novinách sráží prodejní cenu Českých Textáren. Badavá míní, že se chce zavděčit novému majiteli, aby zůstal naším ředitelem. Na závěr inkriminovaného rozhovoru totiž prohlásil: "Věřím, že po vstupu nového strategického partnera nebudu muset vybírat popelnice." Co jiného by mu zbývalo, když ředitelé Českých Tlacháren a Českých Mektáren nehodlají v nejbližší době své pozice opustit?

Kapitola druhá nastala po létech, kdy jsem se oženil, narodil se nám kluk, tam a onde se to hemžilo haranty, zkrátka - tuhle hračku jsem neuhájil a přišel jsem o ni. Netvrdím, že ji rozbil náš David, ale někdo ji rozbil, vzala za své, je pryč.
Kapitola třetí nastala asi před pěti lety, kdy jsem se seznámil s panem Taušem, majitelem firmy ETS, výrobcem úžasných plechových modelů elektrických vláčků. Jednou jsem ho navštívil a ukázal mi katalog plechových hraček a tam - k mému úžasu: firma Schuco existuje a dál vyrábí autíčka, přesně ta, co před válkou, natahovací na klíček, s diferenciálem! Od té doby, tedy pět let, jsem se pídil po Schuco Mercedesu na klíček s diferenciálem. Navštívil jsem desítky autíčkových obchodů. V Paříži jsem objevil obchod, kde měli repliky plechových značek - stovky autíček, desítky lodí, letadel, kolotočů, šplhacích opičáků, ba i české zobací slepice na klíček tam měli. V Praze je několik speciálek s autíčky. O Schuco tam nikdy neslyšeli.

Až tento pátek, v Hannoveru, v ulici s podivným názvem Gruppenstrasse: ve výloze Schuco autíčka, všechna na klíček, s diferenciálem, včetně mého Mercedesu!
Teď už skutečně mého. Udělal jsem si Ježíška v březnu. V tom obchodě měli autíčka z třicátých let, a taky parní stroje, funkční, skutečně na páru, a pokojíčky pro panenky. Od svých pěti let jsem netonul v takové blaženosti.
K autíčku mi dali katalog. V něm jsem se dočetl, že Schuco má Česku zastoupení. S telefonem. Tam jsem se dozvěděl, že mají dokonce i obchod, kde se vše dá objednat.
Je to až pitomé, jak prosté to je: je to obchod v Dětském domě v Praze v ulici Na příkopech. Sto metrů od míst, kde měl obchod můj dědeček. Kolikrát jsem šel kolem, aniž bych tušil, že tam dole, v suterénu je klíč k mému pošetilému snu. Ba dokonce i v tom obchodě jsem byl! Jenže je to jako v počítačové adventuře: pro klíč k autíčku na klíček jsem musel do Hannoveru.

Nechci tvrdit, že se v půlce noci probouzívám a kladu si otázka: A co klíšťata? Mají si kde hrát? To určitě ne. Napadá mě ale někdy, jak se protloukají světem a životem. Jistě to nemají lehké.

Kdysi, jako kluk, jsem našel poraněného netopýra. Byl snad omráčený, už nevím. Taky terapii si už moc nepamatuju - s maminkou jsme ho kurýrovali a kupodivu se nám ho podařilo nezahubit, po dvou dnech se vzpamatoval a odletěl. Zaujalo mě, kolik klíšťat měl pod svými blanitými křídly. A někdy, když netopýry vídám za hustého šera kmitat pod těžkou oblohou, napadá mě, jak asi se klíště na netopýra dostane. Jak se dostane na veverku?

Před lety jsem s partou kamarádů stanoval poblíž hradu Trosky. Mě nechávají klíštata celkem na pokoji, zato kamaráda Tondu Plannera si oblíbila. V jednu chvíli jsme jich na Tondovi napočítali osmatřicet, a když šel po pěšině, bylo vidět, jak na něho skáčou jako rangers ve čtyřiačtyřicátém na Normandii.

Pěkné. Dejme tomu, že je Tonda chutný. Ovšem četnost takových Tondů v přírodě je statisticky vzato nulová. Dokonce bych řekl, že z hlediska klíštěte je i četnost veverek nebo králíků nulová. Kde tedy jsou klíšťata, když nejsou? A když jsou, jak to, že nevychcípají, když je savců v podstatě tak málo?

Dvě věci jsou jisté.
Někdo tohle všechno ví, a dost možná, že někde je katedra klíšťatologie a existují profesoři a doktoři věd klíštěcích.
A rozhodně to vědí klíšťata, a jedno z nich si dnes zasedlo na našeho Barta.