Česká zima (z Čech):
Dybych já věděla,
co můj tkadlec dělá,
míla bych srdíčko zveselené.
Von sedí za stavem,
vykouká z vokna ven,
von si svým člunečkem pohazuje.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:
Úterý 22. ledna 2002
Ředitel Běsný Kokot přednesl v závodním rozhlase projev, ve kterém sliboval další zlepšení v chodu společnosti: "V rámci implementace Business modelu řízení je třeba odpovědně posoudit možnost další redukce liniových stupňů řízení a optimalizaci počtu manažerů ve společnosti". Prý se začnou propouštět dílenští mistři.

Žantovský možná udělal dobře, že odjel na dovolenou a nechal kuchaře, aby se dusili ve vlastní šťávě. Vylučování ODA totiž přivede do prekérní situace US se 4 procenty volebních preferencí: dostanou se - pokud vše půjde ultimativním způsobem dál - do pozice trpěného domácího mazlíčka, něco mezi angorským kocourem a mopsem. Řeči o "dvojbloku" znějí rozumně dokud si neuvědomíme, že tenhle dvounožec má jednu nohu podstatně kratší než druhou.

Lze si ale představit i jinou situaci.
Takovou situaci, že by ODA upytlíkovala nějaký rozumně vysvětlitelný způsob splátek (navíc za situace, kdy prasklo, že ty peníze měla a rozfrcala a dluh nesplatila!!) a zůstala ve čtyřkoalici s Unií+DEU, a kdyby vzala do počtu ještě jedno pravicové politické uskupení, byli by čtyři, firma Čtyřkoalice by zůstala zachována a to by to byl čert, aby se takové uskupení přes těch 5 procent ve volbách nepřehouplo. Vždyť čtyřkoalice je dnes už zavedená značka , mnoha voličům slibuje změnu. A že by v ní nebyli lidovci? Třeba by si právě tento druh voličů oddychl.

Skutečně, většina lidí jde po chodníku, kouká na zem, a tváří se, jako kdyby hledala vytroušenou dvacku. Zrak je zapíchnutý dva, tři metry před špičky nohou. Hlavně nevzhlédnout! Takový člověk je jako příslušník Lotovy rodiny. Prchejte, nařídil Hospodin, a nikam nekoukejte, mažte pryč. Jen Lotova žena neposlechla, ohlédla se po městě, kde se narodila a vyrostla, a změnila se v solný sloup.

Těžko říct, čeho se obávají lidé, kteří si navykli klusat po světě s očima zabořenýma do země. Třeba na konci toho zraku kutálejí nějaké strašné tajemství, nebo nějaký sen. Kdyby to druhé bylo pravdou, bylo by to dobré - ze snu včerejška je utkána realita dneška, a má-li někdo sen a dokonce si ho nese sebou, vyhněme se mu po špičkách.

Zajímavé: v okolí hotelu Mövenpick potkávám hotelové hosty, kteří si vyšli na špacír. Taky jsou mezi nimi okozabořenci, ne že vůbec ne! Tvoří však spíše výjimku. Většina se zvědavě rozhlíží kolem sebe a čtu jim ze zraku, že jsou i zvědavi, co je to za chlapíka v placaté čepici s divoce vyhlížejícím psem u nohy.

"Dobrý den," pozdravím.
Odpovídají ve svém jazyce a jdou dál, s očima upřenýma před sebe.

Bart má náhon na všechny čtyři a náledí mu nevadí. Trochu se před ním stydím za to, jak kráčím po zledovatělé vozovce - můj otec říkal takovému stylu podesraný Sax. Čekal bych, že se bude Bart řezat smíchy. Naštěstí, před psem se nemusíte nikdy bát, že se ztrapníte. Ať uděláte co uděláte, pes to bude vždycky přijímat jako výborný pánův nápad. I když upadnete, pes přiběhne a čuchne k vám, nikdy se vám nebude smát.

Moje obavy jsou podvojné povahy. Jednak se obávám pádu. Pochopitelně, protože vozovka je ďábelsky kluzká a když řeknu ďábelsky, mám tím na mysli její důvtip, vynalézavost a záludnost. Náledí není rovné, to by ještě bylo dobré, na rovné ploše se můžete šourat. Jenže ono je to hrbolaté náledí, noha vám našlapuje pokaždé v jiném úhlu...

Pro Barta je to směšná, zcela nepodstatná lapálie. Ne snad, že by mu to někdy neuklouzlo - noha mu najednou odlétne stranou, i to jsem několikrát viděl, že se svalil na bok. Nikdy jsem však neviděl, že by se za pád styděl.

Náledí je hnusná, prachpitomá věc.
Má jednu výhodu: když už se dostanu přes ledovou hůrku na starou Mrázovku a odbočím na cestu vedoucí k zahrádkářské kolonii, mohu si být jist, že nepotkáme žádného nežádoucího cizího - k sežrání určeného - psa.