| |
 |
Hledání: |
| |
Sekce: |
 | |
|
 NEVIDITELNÝ
PESZVÍŘETNÍKSCI-FI
|
| |
|
Zpět na hlavní stranu |
|
|
| ||||||||||||||
| |
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).
| ||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český podzim (z Prácheňska):
Kačenka má trnku,
vařila ji v hrnku:
vařila ji,
pařila ji
na zeleným drnku.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf
vybral Šaman.)
Čtvrtek 29. listopadu 2001
Duto vydřel s Trnem těsně 3:2, Moby exceloval proti hostující Badavé
11:0. V zápalu turnaje ve stolním fotbale jsme včera úplně zapomněli na
VUML! A přitom šéfka CoC SF&CS Lenka Pilná předvedla strhující prezentaci
na téma "České textárny - quo vadis". Načež oznámila svůj záměr přejít ke
konkurenci.
Jenom čtenář miniatur objevil ve včerejším tisku (pokud vůbec) zprávu, podle níž rakouský
Ekologický institut zařadil Temelín k nejbezpečnějším jaderným elektrárnám v Evropě. Podle
bezpečnosti se Temelín řadí do třetí z jedenácti skupin. Podle tohoto dokumentu jsou méně
bezpečné než Temelín jaderné elektrárny v německém Brunsbüttelu nebo švýcarském Mühlebergu.
Zprávu původně přinesl rakouský list Der Standard. O pozitivním hodnocení ze strany MAAE
(Mezinárodní agentury pro atomovou energii) se píše v miniaturách o něco menším. Jo, kdyby
MAAE vydala negativní posudek anebo kdyby rakouský Ekologický institut zatroubil k
útoku, to by byly titulky na první straně! Zvláštní je to libování ve špatných
zprávách...
Třeštění ekologistických fanatiků na hraničních přechodech, bohužel, značně zkalilo vzájemné vztahy. Proto bychom měli ocenit hlasy rozumu přicházející z rakouské strany. Pro rakouského novináře a pro rakouského ekologa jistě není jednoduché postavit se proti populárnímu názoru, že Češi jsou lajdácká pakáž, která ze zlomyslnosti nakupila nedaleko hranic hromadu šrotu, hrozící atomovým výbuchem. Chce to značnou porci odvahy. Zálibu v negativním pohledu nemají Češi patentovanou. Zvlášť, když se v ideologickém tlaku - jak se to stalo v "kauze Temelín" v Rakousku, snoubí šovinismus s ekologistickým militantismem.
Ti se samozřejmě nevzdávají, další nátlakové akce se svolávají na dnešek na oblíbené místo na hranicích. Ovšem díky tomu, že v Rakousku existují racionální a stateční lidé, je naděje, že rozum zvítězí. V konečných důsledcích jde přece o omezení ekologické hrozby - jimiž jsou zkázonosné tepelné elektrárny zejména na severu Čech.
Nový Knín je městys na půl cestě mezi Slapy a Dobříší, někdejší důlní město - ve středověku se tu těžilo stříbro. To o čem chci vyprávět, se muselo stát někdy v roce tak 1950. Bydleli jsme tehdy právě v těch Slapech, ve vesnici nedaleko Vltavy, tam, kde se měla stavět přehrada. Po celý podzim se rodiče chovali jaksi podivně, radostně: později jsem se dozvěděl, že se tehdy rozkřiklo, že "Amerika do toho šlápne" a bolševiky od nás vyžene. Přede mnou o ničem takovém nemluvili, samozřejmě, jenže děti mají citlivé nosíky a bylo mi jasné, že se stane něco úžasného - už brzy.
Pak přišel Ježíšek a Nový Rok. O Silvestra se u nás lilo olovo: na lžíci jsme nad primusem tavili (tatínek tavil, já přihlížel) zbytky olověné trubky, kterou nám věnoval soused pan Pokorný. Olovo se roztavilo, táta ho vylil do vody - syklo to a ke dnu klesl ztuhlý kousek. Byl krabatý, srpkovitě ohnutý.
"To je gondola! To je zcela jasná gondola!" radovali se rodiče a vysvětlili mi, co je to gondola, že je to lodička, která se používá v italském městě Benátky. Je tedy jasné, co nastane příští rok: pojedeme do Benátek.
V roce 1950 byla cesta do Benátek asi tak pravděpodobná, jako cesta na dno moře mezi zdi bájné Atlantidy. Však ta naděje brzy pohasla. Přešlo jaro, nastalo léto. Já pořád otravoval, kdy pojedeme do Benátek.
Nakonec otec rozhodl, že nepojedeme do Benátek, ale do jiného skvělého města: do Nového Knína! Je to konec konců taky město, a nebudeme pořád sedět tady v baráku ve vsi!
Bylo horko. Autobus nás vyklopil na pustém náměstí. Nikde ani živáčka, jen pes bázlivě přeběhl a zpoza rohu vyhlížel jednonohý stařec. Na náměstí byl jediný obchod - cukrárna. Vešli jsme, maminka, otec a já.
"Máte limonádu?" ptal se otec prodavačky, zasmušilé tělnaté ženy.
"Nemáme."
"A zmrzlinu máte?"
"Nemáme."
"Máte vůbec něco?"
"Máme," řekla.
"Co máte?"
"Zavříno," řekla žena a vedla nás ke dveřím. Ohlédl jsem se. Kulhala. Měla dřevěnou nohu.
Mě to trochu vyděsilo, otce naplnilo nadšením. Později vyprávěl, že Nový Knín je město, obydlené jednonohými lidmi. Už nikdy se do Knína nepodíval. To co viděl, mu stačilo k názoru na Knín na zbývajících 33 let života.
Ne, opravdu nešlo o život. Doopravdy. V tom snu jsem si tak ale připadal, že jsem v
posledním tažení. Zdálo se mi, že mě někdo pořádně dožral, vytočil, namích - a že jsem mu
chtěl říct od podlahy, co si o něm myslím. Jenže jsem ze sebe nemohl vypravit slovo. Neměl
jsem v plicích ani kouska vzduchu. Snažil jsem se co to šlo, abych zařval, jenže se mne
vycházelo jenom slabounké kvílení. Něco mě svíralo. Chtěl jsem to odervat, marně.
No a to už mě Bart probudil.
Spal vedle v pokoji, na pelíšku u Míšiny postele. Probudil se, vstal, rejpnul Míšu do
boku, tím ji probudil. Tak asi to nějak bylo, to je rekonstrukce. Pak se hnal ke dveřím a
jakmile Míša otevřela, proklouzl dovnitř a hned tím svým rypcem mě zavrtal pod záda.
Uvědomil jsem si potom, že stejným grifem, totiž podebráním, se snaží oživit hrábě nebo koště, když přestanu hrabat či košťatovat. Má pocit, že nástroj je mrtvý a celkem oprávněně se obává, že už s ním nebude žádná legrace. Vrtá do něho, ňufá, nadhazuje, packou přišlapuje.
Přiznám se, že by mě překvapilo, kdyby hrábě skutečně ožily pod naléhavým postrkováním Bartova čumáku a začaly samy od sebe hrabat. Fakt je, že já jsem ožil. Byla to taková bezvýznamná noční příhoda.
Jen to mě napadlo, že kdybych opravdu v noci zhebnul a Bart na to přišel, že by si asi počínal úplně stejně, jako v noci ze včerejška na dnešek. Taky by zavrtal pod dekou, taky by do mne žďuchal čumákem...
No, ještě to tu nějakou dobu vydržím. Když už je Bart zklamán při oživování hrábí ať má radost, když se mu podaří oživit mne.
|