Český podzim (z Budějovicka):
Ach žalude, žalude,
jak jsi těžkej na dubě,
pod tebou se celičkej dub
k zemi ohýbe.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Středa 19. září 2001
Náměstek Kvakoš slavnostně otevřel Virtuální Univerzitu Morálky a Lidství. Vysvětlil nám, že "současné události v USA jsou vpodstatě zapříčiněny našimi nízkými vibracemi". První přednášku VUMLu o tom, že "musíme přehodnotit naše postoje politické, hospodářské a morální, odvrhnout svoji aroganci a neurvalost, abychom nepopuzovali lidi jiných názorů a nezpůsobovali tak jejich spravedlivý hněv" držel profesor Kohák.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Řeč Miloše Zemana vybočila z českého normálu. Bez náznaku vykrucování se přihlásil k povinnostem České republiky vůči spojencům. Odmítl chytrácké pokusy rozmělnit vinu poukazováním na "sociální kořeny terorismu". Útok na New York označil za útok na Prahu, útok na Spojené státy za útok na Českou republiku. A co je třeba obzvlášť ocenit: realisticky naznačoval omezenost našich prostředků, avšak ujistil, že nasadíme vše, co máme. Nepřeceňoval potřebu naší pomoci - tedy, nenaznačoval, že by se Američané klepali na to, že Češi vytáhnou do boje. Jenom řekl, že co máme nasadíme a když ne v první vlně, pak později, protože tohle nebude krátký boj.

Varoval před zneužitím toho, co se stalo, v předvolebním boji - a to se mu do slovníku vetřel tradiční Zeman, protože hned mluvil o hyenismu, aniž by řekl čí hyenismus a za jakých okolností. On totiž postoj ke spojeneckým závazkům nevyhnutelně bude jedním z kritérií, podle kterých voliči budou posuzovat politiky usilující o jejich přízeň.

A v tom směru si nedělejme iluze. Jakkoli pak Václav Klaus opět pozvedl myšlenku soudržnosti našich politiků - nedělejme si iluzi o soudržnosti myšlení veřejnosti.

Ale pozor: tady se ukazuje role vůdců. Lidi si mohou myslet to či ono a je to jejich právo. Co si budou myslet nakonec, ve výsledku, hodně záleží na tom, jakým směrem se vydají vůdci a na tom, zda se zachovají jako vůdci a nikoli, jak je v kraji zvykem, jako alibističtí zbabělci.

To, co dnes řekli poslancům Miloš Zeman a Václav Klas naznačuje, že bychom mohli z této švejkovské tradice vybočit.
Byla by to jedna ze dvou dobrých zpráv dnešního dne.
Ta druhá přišla ze Středního východu, kde na sebe přestali střílet Palestinci a Izraelci.

Kéž by jim to vydrželo, politikům schopnost jasného slova, a válečníkům schopnost jasného rozumu.
Aston

Pentagon jsem navštívil jedinkrát v životě, v roce 1993. Pro představu, co znamená bezpečnostní zajištění Pentagonu: pracuje tam 25 tisíc lidí a do vrátnice ústí - eskalátory ze stanice metra Pentagon! Taková je pravda, do Pentagonu vede veřejné metro.

A teď k té návštěvě. Pentagon, jak známo, je pětistěn. Uprostřed je něco jako dvůr. Není prázdný - uprostřed toho dvora stojí (v té době stála) kantýna. Pracovníci o pauze chodí na dvůr, aby se nadýchali jiného vzduchu než kancelářského a když chtějí, zaskočí si na kafe.

"Té kantýně říkáme Ground Zero," vysvětloval mi můj průvodce. Logika prostá - za studené války se tu hodně myslelo na válku horkou, a pokud by Rusové útočili atomovými bombami, jistě by nevynechali Pentagon, a pokud by jejich muška byla přesná, trefili by se té kantýně atomovkou rovnou na střechu.

Takže proto se jí říkalo Ground Zero.

Kantýna přežila studenou válku, nedočkala se války horké a nezdálo se, že by jí válka scházela.

No a vidíte, ono to nebylo tak úplně plané žertování.

Stačilo pár let míru a z žertu se stala věštba. Neveselé žertování!

Když se uklízí, Bart se dějů účastní. Šlape na mokrou podlahu, zápasí se smetákem a prchá před hadicí luxu - dobře ví, co je nebezpečné.
To bylo v pátek.
V sobotu se už neuklízelo. A Bart?
Usnul a zahrál si na medvěda. On, který mi nejpozději v sedm stepuje u postele a když nevylezu do deseti, patnácti minut (takovou lhůtu mi povolí), začne usedavě plakat, zůstal dole u dveří na pelechu a chrápal tam do půl jedenácté, třebaže Míša vstala a - skoro se zdráhám to napsat v obavě, že mě budete považovat na Barona Prášila 2. - harašila ledničkou!
Taková je podstata té pravdy. Ani klapnutí ledničkou Barta nevyburcovalo a přiloudal se asi až potom, kdy by hlad i vlka z lesa vyhnal.

Zachoval se jako kosmonauti při letu do vzdálené galaxie. Když má let trvat osmnáct roků - co jiné chcete dělat? Hrát piškvorky? Nikoli. Nejlepší je hibernovat čili změnit se na medvěda a na tu dlouhatánskou dobu usnout.

Mohl bych z toho udělat dojemnou stať o psí lásce k pánovi.
Je tu ale jeden mrňavý kazík.
Když jsem se pak v neděli konečně vrátil, Bart mě uvítal u vchodu tím, že do mě vrazil čumákem a... šel spát.