Středa 1. srpna 2001
Duto nezavolal a nepřišel ani dnes. Drn nám ukazoval, jak velkou rybu chytil v pondělí na Slapech. Málem. "Jo na Bajkalu, to byly úlovky," zasnil se. "Tam se ale mohlo lovit dynamitem."

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Možná, že do hry vstoupil nečekaný hráč, totiž logika.
Že víza jsou reálnou alternativou "předsunuté hlídce" na letišti, o tom se málokdo pře - jenomže málokdo o tom poctivě mluví. Romové jsou teď - dokud víza nejsou - v očích veřejnosti v roli těch, kterým je ubližováno, a jelikož jim ubližuje cizák a představitel bohatého Západu, je to přičteno k dobru. A teď si představme, co nastane, že Britové řeknou - pane Klausi, pane Havle, vy všichni spravedliví, máte pravdu, nebudeme nadále znásilňovali vaši suverenitu (jako na př. Američané, když obdobné předsunuté hlídky mají na amsterodamském letišti pro cestující do USA), stáhneme naše úředníky a vše svěříme vízovému oddělení naší ambasády v Praze. Přesně jak si to přeje Václav Klaus.

Takže nastanou fronty u okýnka, poplatek jistě ve výši tří tisíc. Pro mimopražské to bude znamenat cestu do Prahy. Bezpochyby ne jednu. No a když jedna země Unie uvalí víza na Čechy, proč ne druhá, třetí, pátá? Bude pak zajímavé a) sledovat vývoj vztahů tzv. většinové populace k Romům, b) číst v Lidových novinách o tom, jaká jsme zavrženíhodná xenofobní a rasistická společnost.

Ještě k registrovanému partnerství
Družka po zavražděném Otovi Absolonovi (nedávný skinheadský útok ve Svitavách) nemá nárok na vdovský důchod, protože podle sdělení ministerstva pojem "družka" nemá právní opodstatnění, dle ministerstva. Krutý, leč případný příspěvek do debaty o registrovaném partnerství. Tento případ je, myslím, argument pro to, aby se eventuální registrované partnerství týkalo takových párů (bez ohledu na pohlaví), které žijí v trvalém svazku, z těch či oněch důvodů bez formálního sňatku. A věřím, že to co jsem v této souvislosti psal napůl žertem, že by se to mělo týkat i polygamie a polyandrie, přijde za pár let vážně na přetřes. Když by Pepíček s Honzíkem mohli žít v registrovaném partnerství, nechť je mi sdělen jediný rozumný důvod, proč by Pepíček s Honzíkem nemohli s Maruškou žít v registrovaném partnerství, když jim to vyhovuje a jsou při tom šťastni. Uznávám, že toto může ještě nějakou dobu počkat, ale případy nesezdaných, leč spolu žijících žen a mužů bez jakýchkoli práv jsou vskutku skandální.

"Nás by zajímalo, jak řešíte na dovolené stresové a konfliktní situace," pravila ta mladá dáma.

"Já se vám opravdu, ale opravdu hluboce omlouvám," odpověděl jsem, "ale já o dovolené nemám žádné stresové situace."
Byla upřímně překvapena.
"Vážně? A jak je to možné? S kým jezdíte na dovolenou?"
"S mou ženou."
To už nebyl údiv. To byl úžas.
"A proč?"
Údiv odpinkla na moji stránku hřiště. Sakra, to mě nenapadlo. Proč jezdím na dovolenou s mou ženou? Napadlo mě, že ji definitivně odrovnám, když jí sdělím pravdu. Odpověděl jsem:
"No, protože ji miluju a jsem s ní rád."
Pak už měl ten hovor prudký spád. S tak mediálně nepoužitelným člověkem nemá smysl se bavit.

Ale s tím nic nenaděláme, a mohu k tomu podotknout jen to, že nás Bart spí doma a v noci řve, jenom když kuna rajtuje v břečťanu na severní straně domu.

To co popisuju se odehrálo odpoledne. Vyprovázel jsem návštěvu - přirozeně že za Bartovy asistence. Bart si nenechá ujít ani přivítání, ani rozloučení s návštěvou.
Vyšli jsme před branku, tam jsem návštěvě podával ruku, Bart mi seděl u nohy plazil jazyk ve snaze ochladit ten nestydatě rozžhavený poslední červencový den - a najednou jsme si oba všimli velkého šedého pudla, promenujícího se na palouku před hotelem Blaženka.

Drapnul jsem po Bartovi - a on se mi vysmekl... a skočil domů za plot a za důkladnými mřížemi brány se rozštěkal a sdělil od plic, co si myslí o nechutném šedém psisku, které nebylo vetřelec, ale za jistých okolností by snad i mohlo být.

Byl jsem z toho tak trochu zjihlý, protože přesně stejně se choval i Bartův předchůdce Gordon.
I on vbíhal zvenku dovnitř a dával tam zpoza plotu najevo, co by udělal, kdyby byl venku a mohl se dostat na kobylku psu, jemuž spílal a vyhrožoval.

Psí psycholog by to jistě dovedl pojmenovat, ten jev. Asi je to hájení teritoria. Asi to děláme všichni. Asi by se našly stovky příkladů z lidského života, kdy si hájíme to svoje, naprosto zbytečně, i v situacích, kdy o to naše nikdo neusiluje.
Ovšem, my jsme jen hloupí lidé. Ale pes je přece chytré zvíře, u něho je takový postoj zarážející.