České léto (z Hané):
Panebože nebeské,
jenom nám tak nebléské!
Pokločeš nám oseňó,
kde se tví milí podějó?
Panebože, vesleš nás,
vesleš kajici náš hlas!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Pondělí 23. července 2001
Z dovolené se vrátil Drn, nastupuje na ni Hlav. Totiž měl na ni nastoupit - ale nenechal si ujít pravidelnou managorskou poradu na Severním Městě, po níž následuje managorský oběd v závodní restauraci na Jižním Městě. Celých příštích 14 dnů nepřijde - jenom mu musí Drn každý den ráno v 7:30 nahlásit na služební mobil "stav našeho pracoviště."

Jenže mě pořád vrtají v hlavě nějaké námitky.

Myslím si, že by bylo ode mne správné, když jsem tak rozhořčený nad britským rasismem na letišti v Ruzyni, abych řekl:
Jsem velmi znechucen počínáním britských úředníků a v zájmu spravedlnosti si přeji, aby britská vláda uvalila víza pro všechny občany České republiky a bude pak na jejích úřadech, komu ho udělí a komu ne, takže, když budu chtít jet do Anglie, pěkně si vystojím frontu na ambasádě a vysolím tři tisíce korun a budu... jak asi dlouho? čekat a pak s vízem v pase (pokud mi ho dají) pojedu s pocitem vzorného občana vstříc křídovým útesům v Doveru... Ano, takto by to bylo poctivé, říci na rovinu: odvolejte ty nechutné rasistické procedury praktikující úředníky a zaveďte nám víza.

O nic jiného zde totiž nejde.
Britská vláda má svých starostí dost a nehodlá brát na bedra české sociální problémy. O zavedení víz v důsledku vlny romské imigrace vážně uvažovala a to, že Kavanovo ministerstvo dohodlo kompromisní řešení v podobě jakési předsunuté filtrace, ocení hlavně ti, kteří ještě letos mohli a mohou odjet do Británie bez víz. Je třeba si navíc uvědomit, že toto je pro Brity méně pohodlné řešení: zmíněným úředníkům zde musí platit diety a ubytování, přinejmenším. Takže se může velmi dobře stát, že Británie pod tlakem českého veřejného mínění své úředníky stáhne - no a pak pravděpodobnost zavedení víz pro naše občany prudce stoupne - pokud bude imigrace Romů pokračovat.

No a podruhé sebou Míša sekla včera.
Šli jsme na procházku - po holé rovině, jak se zpívá v té odrhovačce "sek sebou na holej rovině" a Míša šlápla na kulatý kamínek a už letěla. Díval jsem se zrovna stranou, koutkem oka zahlédl prudký pohyb, švihnul jsem rukou, ale pád byl tak brutálně přímý, že ruka skončila v prázdnu a Míša na nose.

Tedy, ne úplně na nose.
Dopadlo to podstatně šťastněji než ve Stránčicích. Nebylo to na schodech, nebylo náledí a my nebyli po silvestrovském hýření. Ruka nepraskla, jen punčocháče. Nevídáno, ale stejně to bylo nepříjemné, pád po 33 letech.
To jsem zvědav, co nás v tom roce 2034 zase potká. Bylo by nejlíp zůstat doma.

Dělal jsem odpoledne pokus - chodil jsem po zahradě po složité trase, každý kmínek stromu jsem obešel, každý záhonek, a Bart poctivě vykonal celou tu cestu plnou zátočin a obratů se mnou. Ani jednou si neřekl - ten chlap se už dočista zjančil, kudy to chodí, počkám tady na něho...

Ne, prošel se mnou celý ten imaginární labyrint.

Když pokus skončil, usoudil jsem, že nastala chvíle odpočinku, a sedl jsem si na terásku a hřál jsem se ve slunečních paprscích. Uvažoval jsem o tom, že na jedné straně nemám stoprocentní soukromí, protože ten pes mi nedá pokoj, ale na druhé straně - nevadí mi to, spíš naopak.
Najednou koukám - Bart se sebral a šel do garáže.
Co tam ten čokl hledá za štěstí? napadlo mě.
Seskočil jsem z terásky a šel jsem se za ním podívat.

Zrovna vycházela Míša a viděla psa, jak mizí v garáži a mne, jak se vydávám v jeho stopě.
"Ty jsi hroznej," pravila. "Nedáš tomu psovi chvilku pokoj. Kam se vrtne, musíš mu být v patách!"