Pranostika na červen:
Když v červnu severní větry vějí, tu se bouřky opozdějí.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Úterý 5. června 2001
Ono nás prý není ani tak moc, jako je málo kanceláří. Protože se Tiskový odbor rozrostl na Divizi komunikace společnosti, uvolňuje se pro něj část bývalého náměstkovského patra. Vypadá to, že se někteří tlachárníci odtamtud nastěhují k nám do kanclu. Vedoucí ÚVKTMTO Jambor se nechal slyšet: "Tu chvíli to spolu nějak vydržíte."

Dneska, holenkové, už není žádná doba. Ale tenkrát, v začátku devadesátých let, tenkrát doba byla a krutým způsobem vládla. Prostě nedovolila jasným a průhledným způsobem odhalit, kdo udával spoluobčany a kdo se lvím podílem účastnil na vyvolání atmosféry permanentního strachu a vzájemné nedůvěry. Doba to byla, kdo podstrčil Petrovi Cibulkovi estébácké seznamy a ty byly plně zveřejňovány, ba i na internetu, ovšem s vědomím, že jsou neúplné. Takže Gross by měl vyslat pochopy aby tu dobu polapili a vedli ji k odpovědnosti.

Nicméně červík pochybnosti pořád vrtá, a vrtá... Když tedy byl Jan Ruml zavalen jinými úkoly spojenými s budováním nové demokratické policie, takže si nemohl všímat, co se kolem lustrací děje a nezajímal se tedy o to, jak je nakládáno s lidmi, kteří pronásledovali jeho samého, co ho tedy přimělo, aby se probral, prozřel a zaangažoval se v Bartončíkově případu, těsně před tím, než voliči šli k urnám?

I na tento případ přišla v dnešním Radiofóru řeč. Moderátoři se na Bartončíkovu předvolební aféru zeptali. Odpověď? Že to bylo v souladu se zákonem a že to může potvrdit Pavel Rychetský.
Jestli si myslíte, že za tuto trapnou výmluvu může Jan Ruml, mýlíte se: zase za to může doba...

Rád vzpomínám na první setkání s ním - tehdy ještě v katakombách hudebního archivu Městské knihovny v Praze, kde pracoval, už jako důchodce. Vzpomínal na časopis Hudba a zvuk a přál si, aby hudební rubrika Neviditelného psa nesla název někdejší revue, kterou vedl. Tak se i stalo.

Rád bych v této souvislosti poděkoval i Internet servisu za podporu tohoto projektu, ojedinělého na českém webu. Pan Fendrych je náročný partner a příprava hudebních ukázek není žádná maličkost. Půjdu ho dnes s přáteli z Internet servisu navštívit a budu mu tlumočit i pozdravy od jeho čtenářů.

Máme na Psu více veteránů - měl bych se ještě zmínit o Viktorovi Šlajchrtovi. Měl teď měsíční pauzu, musel intenzivně pracovat na knize a to je jasné, že kniha má přednost před něčím tak pomíjivým, jako je psaní pro internet. V pondělí se jeho pravidelné Litery opět na Psu objevily - a paradoxně ve stejný den jsem dostal znepokojený mail od jedné čtenářky. Ptala se, co je probůh s Viktorem Šlajchrtem! Málo kdy se psal mail s povzbudivým obsahem tak snadno.

Ptáte se, zda se Bart nedobývá dovnitř? Ale samozřejmě, že se dobývá! Jenže nedbám, dodělám svoje a pak teprve ho jdu... snad se dá říci, že vysvobodit.

V sobotu jsme byli na návštěvě u přátel na jejich chalupě - a tam mají prosklené dveře. Briard jménem Samson měl radost z návštěvy - a radost o to větší, že s další návštěvou přijela i fenka, jenže jak už to bývá, příliš radosti škodí, tím spíš, když se projevuje pobíháním po záhoncích a volchování kytiček. Samson byl vyhozen za dveře. Prosklené.

Kdo by chtěl dělat studii zoufalství a žalu, měl příležitost k pozorování. Samson má černou srst... vyjadřovala dobře jeho náladu. Nevím, zda mě viděl, stál jsem v temné chodbě a on byl na jasném denním světle. Ale jistě nic nehrál.

Jsem rád, že nemáme prosklené dveře. Snesu bušení a škrábání na dveře. Zvykl jsem si na hluboké vrypy do dřeva (kupodivu zůstávají už řadu let stejné, neprohlubují se, Bart by neobstál jako vězeň na ostrově If). Ale kdybych měl ty jeho žalostné výlevy pozorovat, asi bych neodolal a otevřel, čert vezmi elektronickou poštu!