Pranostika na březen:
V březnu prach co zlato a stříbro, ale sníh bývá pro osení jed.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka

Úterý 27. března 2001
V rámci úspor elektrické energie musíme ROZŘEĎ, která k nám neustále proudí e-mailem, tisknout na tiskárně a pak teprve prostudovat - při vypnutém počítači. Dnes přišla jen 4 ředitelská rozhodnutí, která zabrala pouze 41 stranu. Ambrož se odmítá s nimi seznamovat: "Život je krátký na čtení výplodů našich MANAGORŮ"!

Poslouchal jsem tu zprávu a byl jsem zvědav, kdy se dozvím něco pořádného. Že třeba se bude hovořit o systému radiových pojítek Matra. Tam nešlo o nějakých umrněných půl milionu... A to je malér, který se provalil - kolik asi je jich zametených pod kobercem? Ale velké ryby se na talíři neobjevily. Jenom grundle.

Za okýnkem seděla slečna.

Pochválil jsem její okýnko - že je to nejpříjemnější okýnko v celé místnosti. Nehnula brvou. Převzala ode mne papírek, co jsem měl vystavený od revizora, taky tramvajenku (ztracenou a znovu nalezenou). Na papírku rodné číslo, na tramvajence taky rodné číslo. A ukázalo se, že na papírku bylo blbě napsané! Napadlo mě, že bych se mohl ještě vzepřít a postavit na zadní a tvrdit, že existuje ještě jiný Ondřej Neff, taktéž narozený v červnu roku 1945, ale 24 dnů přede mnou. Slečna ale bez okolků číslo opravila podle občanky, inkasovala pade a bylo vymalováno. Ještě jsem ji pozoroval, jak si xeroxuje moji tramvajenku (třeba se jí líbila a dá si ji za rámeček do svého dívčího pokojíku vedle Travolty a Lunatyks) a myslel jsem na to, jak se všichni (tedy - mnozí) rozčilují nad úschovou dat, jestlipak mají moje data uschovaná pod desaterým zámkem?

To je ale řečnická otázka. Ve skutečnosti je mi to putna, stejně jako je mi putna, jak naloží s údaji z sčítání lidu, kde jsem se přiznal, že jsem muž a že telefonuju. Tramvajenku mám teď zase v peněžence a jezdím metrem s hlavou stejně hrdě vztyčenou, jako ve dnech, kdy jsem si toliko myslel, že ji v peněžence mám. Tentokrát mám jistotu. Jistotu za pade.

Nebudu se tu rozepisovat o tom, jak je mi tato procedura hnusná (stejně jako je mi hnusný výcvik norování jezevčíků za "asistence" živé lišky - doufám, že tenhle středověk v dohledné době skončí). Jen je mi to všechno divné. Vždyť přece touha polapit kočku je psovi dána, nebo se mýlím? Když se posledně stala Bartovi nehoda a přeskočil bariéru mezi naší zahradou a pozemkem spolku zahrádkářů - přičemž z naší strany je nízká a z té druhé strany vysoká, stalo se to právě při pronásledování sousedovic kočky. Samozřejmě bezvýsledného. Jeho předchůdce Gordon taky honil kočky - dožil se dvanácti let. Když mu byly dva, zahnal zrzavého kocoura na sloupek plotu - musel jsem ho odtud odvléct. Od té doby pokaždé, až do smrti, tedy celých deset let, prakticky denně, tíhnul k tomu sloupku v naději, že nenáviděný zrzavý kocour tam ještě bude a sleze jemu rovnou do tlamy.

Ani Gordon, ani Bart nikdy žádnou kočku nechytili, ale ta touha, ta v nich byla od narození v obou. Nebylo by třeba ji povzbuzovat chudákem kočkou vypuštěnou z pytle psovi před čumákem. Proto je mi ta procedura, popisovaná Týdnem, nejen hnusná, ale i jaksi divná. Proč je tato zhovadilost někým pokládána za potřebnou...