Z deníčku Moby Dicka

Úterý 16. ledna 2001
Nový náměstek Kvakoš se seznamuje s naší firmou. Dnes navštívil Areál zdraví a rekondice na Již. Městě a jeho šéfa Dur Duraka. "Delší dobu setrval v přátelském a srdečném hovoru s čápem marabu," napsal mluvčí Z.Vrh v tiskové zprávě na intranetu. "Cítím z něj dobro a zájem o nové informace," dodal Kvakoš na závěr setkání. A to ještě nenavštívil naši halu, kde zatím není v bývalé voliéře uklizeno všechno guano!

Český politický cirkus:
Teď už čekáme na to poslední - na veřejné stětí pana Beznosky a paní Bobošíkové zručným mečem kata Mydláře a na Kavčí hoře nastane mír, rozklene se zde duha, pořádná, se všemi barvami spektra, nikoli duha revoluční, červeno-bílá. Z obrazovky zmizí nápis STÁVKA pod logem ČT a my spatříme objektivní, slušné, zpravodajsky hodnotné zpravodajství.
Teď zazvoní zvonec a pohádky je konec. Konec pohádky, které asi jen málokteré dítě uvěří.
Kdyby šlo o pouhý protest, kdyby to od začátku byla profesní stávka proti nekvalifikovaně dosazenému řediteli (odbočka: jiná pohádka vypráví, že chudák Hodač neměl ani minutu šanci prokázat svoje schopnosti - to je nesmysl, protože loni na jaře plné čtyři měsíce coby politicky dosazená figura svoje schopnosti prokazoval a právě kvůli tomu bitva na Kavčí hoře vypukla - konec odbočky), tedy, kdyby to byla čistá vzpoura novinářů, pak bych i věřil, že se pohádka splní.
Jenže ta vzpoura byla od začátku zneužita politickou pletichou a za barikádu, na níž novináři hájili svobodu slova, čile naskákali politici čtyřkoalice a figury jim blízké a ze všech hlavní spustili palbu na protivníka. A novináři nejenže tomu nedokázali po příliš dlouhou dobu čelit - oni se nekalými metodami dali ovlivnit.
Minulý pátek se ukázalo, že vzbouřenci měli ve štábu Bobošíkové svého zvěda, člověka jménem David Garkisch, který se na oko nechal od Bobošíkové najmout. Po celý týden fízloval lidi, kteří mu důvěřovali, na žádné politické čachry nepřišel, chabý výsledek jeho čenichání: "Byl tam akorát hrozný chaos". No a dnes zpravodajství ČT na obrazovce předvádělo výpisy z mobilních telefonů členů Rady České televize. Pravda, byly to telefony firemní, nikoli soukromé, a firmy rády mají přehled o tom, kam držitelé telefonů za jejich firemní peníze volají. Ale ani firmy nemívají ve zvyku předkládat výpisy před objektivy kamer, navíc, jak se ukazuje, narážíme na paragrafy o ochraně osobnosti a také na zákon o telekomunikacích, který zveřejňování takové dokumentace výslovně zakazuje (viz dokument v tomto vydání Psa).

Jiří Hodač odešel a je to dobře - byl to strašný nerozum ho do postu generálního ředitele instalovat a nekompetenci Rady ČT odskákal zdravotně. A je nanejvýš načase, aby se na Kavčí horu vrátil aspoň náznak normálu. Že bude - přinejmenším zpravodajství - takové, jako bylo v dobách před-experimentálních, tomu nevěřím ani v nejmenším. Náznaky orwelismu - fízl v konkurenční redakci, šmejdění v telefonních účtech - ukazují na orweliánské myšlení, které se zřejmě nevyhnutelně líhne v hlavách přesvědčených o jediné, té své pravdě.

Rodina a přátelé   
Tuhle příhodu mám schovanou z minulého týdne: na procházce s Bartem jsem rozerval nohavici mých rodných kalhot a bylo nutno obnovit kalhotový park. Vizte, jak jsem si počínal: jako jahoda. Kalhoty které mě opouštějí miluji věrnou nežnou láskou. Jsou od firmy Dr.Martens, jsou z manšestru, mají na stehnech takové ty kapsy, ve kterých spasitelé světa před globalismem nosí dlažební kostky, jsou měkkoučké, hřejí a netlačí mi pupek. Jenže je nosím už dva roky od rána do večera v práci a na procházkách s Bartem, a díry štupuju podobně, jako rybáři látají svoje sítě, takže už začínám vypadat (od pasu dolů) jako Chytrá Horákyně - ani ne nahý, ani ne oblečený.

Důkaz, že si mě moje žena nevzala kvůli umění krejčovskému. Mnou zaštupovaná trhlina na kolenu.

Minulý týden jsem se vypravil do obchodu, kde jsem původní Martens kalhoty koupil (u Anděla v Lewisu). Neměli. Šel jsem naproti ke Kenvelovi. A tam měli skoro takové, taky s kapsami pro dlažební kostky, taky z manšestru pískové barvy - jenomže o číslo menší. Metrem jsem tedy odjel na Václavák a šel zase ke Kenvelovi, rozhlédnu se, spatřím manšestráky pískové barvy, rvu je z ramínka, poměřuju kolem báně břicha.

"Mohu vám nějak pomoci, pane?" tázala se dívka, která právě odskočila z pózování fota na titulní stránku magazínu Elle.
"Pomůžete mi," děl jsem, "když mi najdete větší číslo, než jsou tyhle gatě."
"Nemáme," pravila kráska.
"Jak to, že nemáte?" Cítil jsem slastný pocit pozvolného nasírání, jako když sedíte v poloprázdné vaně a máte puštěné kohoutky a blaženost stoupá a stoupá... "Tady jsme na Václaváku, tohle není žádnej vietnamskej stánek někde v Krutohlavech!"
"Větší číslo se nedělá, pane," pravila dívka.
"Jak to, že se nedělá?" Vana byla až po okraj. Byl jsem ve svém živlu: nasranej dědek. "Jak to, že se nedělá? Tohle je příklad škandální diskriminace nás pupkatejch dědků!"
"To není diskriminace pupkatejch dědků," nesouhlasila dívka. "Tady jste v dámském oddělení, pane. Oddělení pupkatejch dědků je támhle za tím sloupem!"

A tam jsem si koupil skoro tak krásné kalhoty, jako jsou ty, které mě opouštějí, desetkrát mnou štupované. Co tyto řádky píšu, ještě je mám na sobě a cítím, jak jim povoluje šev u levé teroristické kapsy. Sbohem, kalhoty od Martense, ať se vám ve věčných žehlírnách poštěstí lépe, než na tomto trnitém pupkatém světě!

Psí příhody   
Bart má za sebou půl druhého roku výcviku na výborném cvičáku na Zbraslavi - a tam se naučil skákat přes překážku. A že se mu nechtělo! Dnes je to suverénní skokan - přes zábradlí, které vroubí vyhlídkovou cestu Mrázovka. Moc vysoké není, tak odhadem metr, možná metr deset. Zajímavé: horní část ulice Mrázovky vroubí typizované svodidlo, jaké bývá kolem silnic a dálnic. To je nižší než ono zábradlí, ale Bart ho zásadně podlejzá, kdežto přes zábradlí skáče. Nějak se mu to svodidlo nelíbí.

Dnes jsme opět potkali Mášu, nikoli mouchu z našeho comicsu, ale mladičkou psici. Je to podivuhodný kříženec dobrmana s boxerem, po dobrmanovi zdědila stavbu těla, po boxerovi barvu a čumec. Je to oživlý dynamit, běhá jak chrt, přes keře skáče tak, jak vídáme skákat prchající srny - a před zábradlím se zastaví a kouká.

Bart už tady na Mrázovce naučil jednoho psa skákat přes zábradlí, byl to jeho tehdy ještě psí kamarád, německý ovčák Tom. To byl taky bázlivý mladíček a snažil se protáhnout dírou v zábradlí a trvalo to možná půl roku, kdy Barta následoval skokem plavmo. Uvidíme, jako to bude probíhat s Mášou.

Třeba ho Máša bude následovat, až pochopí, že Bart je jiný pes než - dejme tomu - Darina nebo Andula. A že dojde v opačném gardu k tomu, jak se naučil skákat Bart.
Že se mu nechtělo jsem už prozradil. Neplatilo na něho lákadlo v podobě piškotu ani vyhrožování. A nakonec na něho platila jedna roztomilá boxerka, kterou k Bartovi přivedl zkušený pejskař.
"Pojď za námi, Barte," řekl ten pán, pokynul, boxerka udělala hup, přeskočila překážku, Bart udělal hup a taky ji přeskočil, boxerka přeběhla kladinu, Bart přeběhl kladinu,, a kdyby ta boxerka zahrála na klavír Měsíční sonátu, Bart, jak byl zblblej, by to udělal po ní.