Z deníčku Moby Dicka

Čtvrtek 4. ledna 2001
Ráno najel pod textárenský tovární komín z plastiku náš nový tahač raket SDI (v sestavě je veden jako "podavač sponek"). Nabral komín na svou rampu a převezl do Areálu zdraví a rekondice na Jižním Městě, kde bude sloužit pro potřeby tam stavěné kantýny. Dur Durak získá opět na důležitosti - předpokládá se, že se z ARZu stane dceřinná společnost.

Český politický cirkus:
Jak rozeznáte chytrého od hloupého?
Miloš Zeman dnes odpoledne veřejně mudroval o demokracii a vládě zákona, kdežto jeho zástupce a nástupce Vladimír Špidla byl na Václavském náměstí na demonstraci, jíž se zúčastnilo podle mého odhadu 40 tisíc lidí, podle TV Prima 100 tisíc lidí, podle ČTK "několik tisíc lidí". A kdo snad ještě pochyboval, mohl vidět v půl osmé oficiální Události pod taktovkou Jiřího Hodače: tok neslýchaně trapných desinformací trval pár minut, pak držitel klíčů od záchodků na Kavčích Horách ztratil dech a opět otočil vypínačem, takže následovala černá pirátská vlajka, která byla vypnuta, aby následovala reklama na Sportku. Věru nechutná fraška. Sám text, že "vysílání těch, kteří odmítají autoritu legálního vysílání ČT, je protiprávní", je vskutku komický: Hodač a jeho lidé žádnou autoritu nemají a vláda dnes odstartovala legislativní proces, jímž se má změnit zákon, který umožnil manipulace, jimiž se Hodač do svého opravdu horkého křesla dostal.

Protesty už trvají čtrnáct dní a za tu dobu vykrystalizovaly. Dnes už je to legitimní stávka- profesní, ovšem s politickým podtextem, tedy už ne svévole odbojných redaktorů, kteří použili zařízení ČT k hlásání vlastních názorů. A stávka, to je respektovaná akce.

Stál jsem odpoledne uprostřed davu, a jeden výrok mi utkvěl v paměti. Řečník, člen stávkující redakce, se svěřoval, že slovo "stávka nám nahání husí kůži". To opravdu nemusí. Spíš naháněla husí kůži mediální manipulace, a taky vtíravá přítomnost čtyřkoaličních politiků a jim spřízněných "osobností" v prvních fázích protestu. V té době to vypadalo, že na Kavčích Horách se vrší barikáda, před ním pod palbou mediálních kulometů se svíjejí oposmluvní kuliferdové - a za barikádu se derou kuliferdové čtyřkoaliční. Tak to nesmí být, novináři musí být hrdí profesionálové, kteří se neschovávají za sukně paní Rögnerové a spacák Jana Rumla. Po dnešní manifestaci mají na co být hrdí - už žádné spacáky, je to plný Václavák, a hlavně - sympatie z celé Evropy.
Což je samozřejmě výhra pro ně, avšak velké nebezpečí pro naši zemi, která ztrácí další body v závodu o tom, kdo bude mezi třemi státy, které se dostanou do Evropské unie.

Jsem nyní zvědav, jak se zachová Václav Klaus. Zatím vždycky osvědčil, že má svého Machiaveliho dobře načteného. Zatímco o hlupství Miloše Zemana není po dnešku už nejmenších pochyb, on by měl nyní předvést něco vladařsky velkolepého: například sebrat Jiřímu Hodačovi klíče od toalet na Kavčích Horách.

Rodina a přátelé   
Mám rád zimní sněhové řetězy, připomínají mi dětství. Tehdy patřily řetězy k zimní výbavě stejně samozřejmě, jako čepice nebo rukavice. To byly ovšem řetězy řetězovité, bez žádných změkčilostí, jako je rychloupínání. Dnešní sněhové řetězy, jak si přečtete v reklamě nebo na škatuli, patří ke zcela jiné generaci. Práce s nimi je snadná, neřku-li rovnou příjemná, ba rozjařující, euforická s nádechem afrodisiakálním.

To bezpochyby platí, když je natahujete na kolo svého plážového vozíku uprostřed léta někde v Cannes (kam jistě račte jezdit na dovolenou), obklopen rozjásanými blondýnami nabízejícími Mattoniho minerálku. Sluníčko svítí, svět je zlatý a řetězy samy skáčou do rychloupínacích oček.

Bohužel, ke zkoušení řetězů jsem si vybral průsečík špatného místa a špatného času. Žádné Cannes, ale naše zahrada, žádné léto s blondýnami, ale zima s mrznoucím deštěm. Já bych samozřejmě nevyjížděl, hodlám toto potěšení odložit jak to půjde - jenže synek potřeboval vyjet.

Z našeho pozemku na silnici to je necelých sto metrů, jenže sto metrů - dnes ráno - pokrytých hladkohladkou vrstvou ledu. Takže v takovou chvíli zjistíte, že je náledí, ovšem že nemrzne, takže ležíte v louži. Řetězy jsou ocelové, ale kloužou, jako by byly upředené z užovek. Jsou dělané na míru kola, jenže jeden člověk kolo neobejme tak, aby mohl zaklesnout ty rychloupínací očka (vyfocená na škatuli v rukou usmívajícího se cannesko-plážového frajera), takže je musí nasazovat dva pekelně nasraní muži, v daném případě můj syn a já.

Podařilo se.
Synek vyjel z pozemku, projel bránou, ani pes neutekl, bránu jsem zavřel, on supěl po ledovém vršku, řetězy chrastily. Dojel na silnici a sjel dolů k místu, kde se říká U laviček a kde stával altán, v němž Mozart napsal Dona Giovanniho. Tam jsem si zase lehli do louže a řetězy snímali. Kolem nás jezdila auta a jejich řidiči se dívali, jak se hmoždíme s řetězy.
Řetězy... Ty jsou ňáký měkký, říkali si ti mužové a po mokré, neledové silnici spěli za svým cílem.

Psí příhody   
Včera bylo náledí. Jenže to včerejší náledí nebylo žádné náledí proti tomu dnešnímu náledímu. Včera se dalo jít těžko, dneska vůbec. Dneska pršelo a déšť okamžitě mrzl, ovšem kapky byly tak dokonale tvarované a vyvážené, že se rozplývaly na povrchu země a vytvářely cosi podobného zrcadlu. Po zrcadlu jsem ještě nikdy nekráčel, po ledu ano, a to dnešní kráčení se podobalo spíš vrávorání či zadrženému pádu.

Takže jsem vzal Barta u huby a udělal jsem opravdu to nejkratší možné kolečko.
Po poledni už to bylo lepší. Relativně. Byl jsem svědkem scénky nebývalé - na začátku ulice Mrázovka, vedoucí k hotelu Mövenpick, je dvojice t.zv. spících policajtů, to jsou ty umělé hrby přimontované k vozovce, nutící řidiče zpomalit. Avie, která vozí z hotelu prádlo, nemohla přejet ty dva hrby - a bylo nutno přivolat hotelový minibus, aby přivezl kýbl s pískem a hrby posypal!

Zpět k psí procházce: hned u popelnic jsem potkal dvě rozčileně rozmlouvající dámy. Varovaly mne, abych se vrátil, že je to o život a že je to skandál a že za komunistů takový náledí nebevjalo a pod. Do toho na nevšímavého Barta ječeli jejich čoklové.

Byla to nádherná procházka. Byl jsem si totiž jist, že se ulice Mrázovka stala baba free zone, že je tam ultimativně odbabeno, protože si tam žádná baba a její jedlý pes netroufnou. No a my s Bartem jsme svobodně a bezstarostně kráčeli po zmrzlé trávě podél silnice.

Ať žije náledí a kéž nám dlouho vydrží, chtěl bych vzkřiknout.
Ale ne moc nahlas. Mohl by mě uslyšet někdo, kdo se dneska naboural...