Český politický cirkus:
Za tichého, neprovokativního potlesku byl schválen rozpočet na příští rok. Chvála bohu, žádné drama se nekonalo. Čtyřicetimiliardový limit schodku byl samozřejmě překročen, ale doba je zlá, ropa čím dál dražší, i nad oposmluvním ujednáním nutno přimhouřit oko. Nicméně, toto jsou momenty, kdy si říkám, že na té oposmlouvě přece jen něco je: dovedeme si - někdo z nás - představit, jaký deficit by Zemanův tým dokázal zemi naložit, kdyby měl (hlasy dnešních znovu prokomunistů a sládkovců) většinově zvolený podíl v parlamentu?

Pane profesore Parkinsone, radujte se!
To, co předvedla tak zvaná čtyřkoalice, je dokonalé potvrzení páně Parkinsoských zákonů.
V posledních volbách 4K získala důvěru voličů (upřesněme: důvěru zbytového množství voličů), kteří v ní spatřují alternativu oposmluvnímu spiknutí (upřesněme: jde o čtyřkoalici, nikoli o obojetnické lidovce a neurčité unionisty). Dalo se tedy čekat, že čtyřkoala, která před voliče předstoupila jako jedno těleso, bude nadále jako jedno těleso fungovat.
Jenže zvláště pak lidovečtí činovníci si spočítali, že by sjednocený čtyřkoaliční senátní klub znamenal redukci požitků a šoférů a sekretářek a vejletů na Filipíny a vyžírandy a výsledek? Přestože voliči dali důvěru čtyřkoalici, žádný čtyřkoalí klub nebude.
Co tedy bude?
Jakýsi koordinační orgán a ten by se - ne teď, ale jistě v budoucnu - měl dočkat požitků a šoférů a sekretářek a vejletů na Filipíny a vyžírandy...
Je mi hnusno o tom psát.
Nesmysl zvaný senát by se měl zrušit.

Ještě k bankovní grotesce - přiznávám se ke hňupství
Jsem hňup. Teprve dnes, tedy po dlouhé době, mě reakce jednoho našeho čtenáře přiměla k prozkoumání předmětných článků ústavy, kde se o pravomocích prezidenta píše. Ano, Miloš Zeman má pravdu, jako novinář jsem hyena a idiot, že mě to nenapadlo dřív. Pokud vás kauza zajímá, přečtěte si ty články. Já v nich žádnou povinnost spolupodpisu ze strany premiéra nevyčetl, a to jsem se na ně díval lupou, pak jsem se obrátil zadkem a koukal jsem předkloněn mezi nohama, ba i přes zrcadlo. Nic jsem neobjevil. Jsem věru zvědav, odkud pan Rychetský svoje námitky čerpá. Na dikci ústavy jsem vždy obdivoval jednoduchost textu - domníval jsme se, že právě tato zdánlivě prostá jednoznačnost je zárukou stability, jistoty.
Asi jsem vskutku ten novinářský idiot.
A jsem zvědav na poučení, v čem se mýlím.
Otázka, řeknu ji znova, zní: je-li ústava základem zákonnosti, a její dikce je nadřazena jiným zákonům, kde v ústavě je nařízena kontrasignace jmenování guvernéra národní banky?
Ostatně si nadále myslím, že narežírovaná Tošovského abdikace a Havlovo jmenování Tůmy ve zbytkovém čase je nedůstojné pletichářství. Ale to opakuji jako nezávislý občan.

Rodina a přátelé   
Už s tím přestanu. Stejně jako vy nesnáším sáhodlouhé vyprávění o cizokrajných zemích. Budiž mi omluvou, že toto závěrečné líčení se týká hospody. Náhlá smrt, La mort subite, takto razantně se jmenuje bruselská pivnice, která leží v samém centru města. Je to něco jako naše pražská pivnice U Fleků - taky existuje pivo stejného jména, má dokonce svoji stránku. Přijelo nás deset novinářů - a bruselsky ostřílený Jarda Lenert z Hospodářek se zaradoval, když zjistil, že La mort subite je za rohem.
Jsem nadšený hospodou La mort subite a jsem rozmrzelý, že vám nedokážu vysvětlit, proč jsem nadšený.
Nic na ní není. Je holt sto let stará. Čepují v ní pivo, a pivo já nepiju. Panáky neprodávají. Mají zde jen víno, ale hnusný. Co tedy je na ní tak zajímavé?
Je to prostě... hospoda, ve které se cítím dobře.
Jak jen to říct... Asi takto: restaurační zařízení mají jakési filtry ve vchodu. Jeden filtr propustí ten typ lidí, jiný onen typ lidí. Jaký filtr je ve dveřích La mort subite? Gaugin by určitě prošel, a rád. Princ Charles by taky prošel. Pan Suchý, se kterým ráno debatuju při venčení psů, ten by taky prošel. Výčet těch, kdo by prošli, by byl asi moc dlouhý.
Řeknu to negativně - fouňové a snobové a pitomci by neprošli. Připadalo by jim, že je to tam divný a moc sloupů a špinavý a laciný a drahý a jánevímcoještě. Asi by neprošli lidi, bez ohledu na věk, stav, mohovitost, kteří v hospodě hledají něco jiného, než křižovatku klidného pohodového setkání. Není to nic luxusního.
Ilustrace: Hajzl v La mort subite.
Tam se vleze, a vlevo máte dámy, vpravo pány, a uprostřed čurací mušle. Když tam vleze královna Beatrice, té to divné nepřijde. Protože ví, že je to tak v La mort subite odjakživa.

Ale abych řekl obecně - myslím si, že když hospoda přežije dvacet, třicet let, měla by být prohlášena za národní památku, nebo aspoň ˇza svatostánek, a hlavně- neměli by se do ní pouštět architekti. Žádné změny, žádné malování, žádné výměny tapet a nábytku a podlahy a lustrů. A tak třeba lituju zániku strašné, umakartové vinárny Sputnik v Černé růži - kdepak dnes najdete autentickou vinárnu v bruselském stylu, plastické hmoty plus armovací dráty? Za sto let by z ní tak byla taková La mort subite a cizí národové by na ni pěli ódy.

Psí příhody   
Odpoledne jsme byli s Míšou dole ve městě. Na chvilku jsme se zastavili v Šenku Vrbovec na Václavském náměstí, kde jsme si s Viktorem Šlajchrtem povídali o umění (=jací jsou umělci parchanti a sviňáci). Do vinárny pronikla jedna roztomilá dáma (ne holka nebo dívka, vskutku dáma) v čertovském odění a když jsme poznamenal hýml, von je zase Mikuláš, zaslechla to a sdělila nám, že jsem čtvrtej, kdo si v význam okamžiku uvědomil, až když ji spatřil.

Cestou zpět jsme potkali mnoho komerčních Mikulášů - dokonce před Tescem na Národní (bývalý Máj) komerční andělové citýrovali dětičky a vymáhali z nich básničky a dětičky jim to baštily a žádné dětičko jim neřeklo - kolik bereš za hodinu, gumo?.
No a při cestě naší ulicí Mrázovka jsme zastali rojení skutečných, nekomerčních Mikulášů. Naši sousedé Smítkovi vypravili mikulášské komando a nejvíce zde asistoval Čip, chlapík rodu doga. Čipovi není ještě rok, tudíž Jirka Smítka byl první Mikuláš jeho života.
Taky jsem kdysi dělal Mikuláše, dělal jsem i čerta - jen role anděla mi nebyla nikdy svěřena a měl bych se zamyslet nad tím, proč asi. Nikdy ale můj výkon nebyl tak hlasitě komentován, jak hlasitě Čip provázel výkon mikulášského komanda.
Naštěstí se to omezilo na naši ulici, na náš vršek.
Kdyby se měl Čipův výkon měl stát obecným pravidlem, možná, že by po nějaké době babičky strašily svoje vnučky:
Když budeš zlobit, přijde si pro tebe Čip!