Český politický cirkus:

Takže Kavan to v Bruselu zařídil, a mohl coby věrný Stoupa oznámit Jeho Velkohubosti Zemanovi, že schůzka s Wolfgangen Schüsselem je sjednána na 31. října. Schyluje se i k jakémusi řešení sporu kolem atomové elektrárny, které jsme zde, s odpuštěním, předvídali: bude sestavena 1001. gomise, která pod rozvinutou evropskou, potažmo německou vlajkou prozkoumá americké zabezpečovací systémy, které jsou ztrojnásobené, aby se udělala radost ekologistům a společnosti Westinghouse (ta by ráda vyrobila i čtyřnásobné nebo desetinásobné zabezpečení) a ta zjistí, že Temelín sice v tom a tom nevyhovuje té a té německé normě, ale zase vyhovuje norské normě v tom a tom ,a že se vcelku dá říci, že není atomovou bombou s komínem a že Rakušané kopají v jahodách svoje atomové kryty zbytečně.

Jenže se to může ještě zvrtnout.
Tak, jak je psáno výše, to dopadne, když běh událostí zůstane v rukou šéfíků. Jenže, na světě nejsou jenom šéfíci, tedy páni s vrcholovou mocí. Jsou zde i podšéfíci a outsideři s ambicí stát se šéfíky a fanatici a magoři, zkrátka, co když - třeba za týden - nějaký pan učitel z Gmündu dohodne pakt s panem Worlitschkem, majitelem traktoru, a všichni společně se žactvem 2. B. vyrazí a zablokují hraniční přechod? Pan Heider jim v tom dozajista požehná a místní hokynáři jim dají do pytlíku žemle. A bude po schůzce, protože, jak známo, Jeho Velkohubost se nikdy v dějinách nenechala vydírat.
Jinými slovy - to příměří a ta dohoda je křehká stavba - jako když někdo vybalancuje polívkový talíř na vidličce podepřené trojicí slepičích vajíček. Kdejaký pitomec z té či oné strany může žďuchnout do stolu a bude z toho svítek.
Ta dohoda by se měla podšprajcovat - naším aktivním přístupem na všech úrovních. Což takhle pozvat pány učitele s dětičkami do Temelína?

Rodina a přátelé   
Pražský palác Lucerna, to je úžasná stavba světového formátu. V poslední době začíná ožívat. V pražské Lucerně kupříkladu našlo útočiště skvělé dílo sochaře Davida Černého - svatý Václav sedící na břiše zdechlé kobyly pověšené za nohy. To není žádná novinka, jen připomínám, že zde je v hlavní dvoraně prezentováno a doporučuji návštěvníkům Prahy, aby se zaskočili podívat, stojí za to. Mimochodem, u Černého jména se často uvádí kontraverzní sochař. Kristepane, proč kontraverzní? Je to prostě sochař, a geniální k tomu, jenomže dělá tak trochu jiné sochy, než jaké se doporučují v příručce Kterak Býti Geniálním Originálním Modernistou.

Hádanka: kde končí socha a kde začíná technika? Dohromady je to metaakt

Hned z dvorany vedou schody do kina - a přímo proti vchodu do haly před kinem je nově proražený vchod do galerie. Vystavují zde Tvrdohlaví, obrazy mě nenadchly kromě jednoho plátna od Róny a reliefu-obrazu od Fratiška Skály, zato plastiky jsou tu náramné. No a proč o tom píšu:
Okna galerie vedou na ulici. A přímo u okna uvidíte plastiku, takovou malinkou potvůrku na soklu, a když se pořádně podíváte z jistého úhlu, více méně v zákrytu je izolátor a držák od tramvajové troleje. Masivní kus kovu a keramiky - a ona je to socha, a ty dva fakty, tedy artefakt a technofakt z toho pohledu splývají a vytvářejí něco jako metaakt.

Mohl bych se stát zakladatelem nového uměleckého směru. Vždycky bych se někam postavil, před hydrant nebo telefonní budku, a tam bych stál a někdo by šel kolem a divil by se, proč tam ten chlap stojí, a poučený občan by ho okřikl:
"Vy umělecký hovade, to není plešoun před popelnicí, to je metaakt!"
Jenom si musím pospíšit, dokud je Praha městem tydlenctý gultůry. Až přestane, má šance státi se součástí metaaktu by klesla a hrozilo by mi nebezpečí, že mě polecajt sebere pro nedovolené zevlování.

Psí příhody   
Včera jsem zde líčil, jak můj psí druh pan Suchý, společník z ranních procházek, mi nesl vzorek doma upečeného chleba. Nesl a nedonesl, protože ho z něho vyloudily Darina s Andulou, jeho dvě psice. Mohl jsem za to já. Kdybych byl vstal dřív, došel bych s Bartem až dolů s kopce a potkal pana Suchého na začátku jeho cesty, takže by psice neměly dosti času na loudění.

Takže jsem si dnes přivstal.

Dalo mi to hodně sebepřemlouvání, protože lilo a kdyby bylo po mém, docela úspěšně bych přečkal uvnitř bez výletu. Bart má ale na procházky jiný názor - faktor počasí nehraje roli v jeho rozhodovacím procesu. Kázeň byla odměněna. Potkal jsem pana Suchého dole pod kopcem, navíc déšť asi otupil čich jeho psic, takže vše dopadlo dobře. Pan Suchý sáhl pod bundu, vytáhl dva krajíce zabalené do mikrotenu a vzácný vzorek mi předal.

Byl jsem zvědav, jak se na to bude chovat Bart. Ten si počínal jako vzorný pes, dvořil se v mezích slušnosti fenkám, vzdoroval živlům, s nikým se nepopral, takže my tři - Bart, já a chleba - jsme se dostali domů bez problému.

Samozřejmě jsem ochutnal. Byl to skvělý chleba, voňavý, možná až moc, protože - jak jsem si říkal - až ho Míša ochutná, budeme mít doma pekárnu. Přinesl jsem ho domů poněkud ožižlaný - mnou. Bart nedostal ani kousek.
Položil jsem vzorek na kredenc v kuchyni. Pochopitelně, že jsem střežil Barta, aby se nestal totálním ochutnavačem.

Ranní události plynuly, a já si nakonec vzpomněl na vzorek. Ptal jsem se Míši, co vzorku říkala.
"Jakýmu vzorku?"
Bart byl u našeho rozhovoru, ztělesněná nevinnost.
Bart byl nevinný.
Chleba si namazal k snídani náš David.
Příště na krajíc namaluju asfaltovou barvou nápis SPECIMEN.